RCSU
Regionální centrum pro současné umění

S blížícím se pátým výročím fungování Galerie Luxfer v České Skalici vyvstává potřeba ohlédnout se za tímto obdobím a zhodnotit jej.
Galerie Luxfer započala svůj provoz v dubnu 2010. Jako následovník Galerie Slávie v Náchodě si vytkla za cíl totožný úkol: přivážet kvalitní umění do regionu a rozptylovat zde nedůvěru v současnou uměleckou  tvorbu. Na rozdíl od Slávie, kde vystavovali etablovaní - především pražští – umělci z dnes již střední generace, platforma Luxferu umožnila vytváření experimentálních či novátorských projektů, stejně jako první samostatné výstavy nadějným mladým umělcům z řad studentů.
Od vzniku galerie se zde uskutečnilo již 23 hlavních výstav. Vystavovaly zde přední osobnosti české umělecké scény (Jiří David, Jiří Kovanda, Tomáš Svoboda, Jiří Thýn, Rafani, Daniela Baráčková ad.) i nejmladší generace (Inna Levinson, Radim Langer, Vladimír Pešek...). V sekcích tematicky plánovaných projektů se představili Pavel Doskočil, Vladimír Pešek a Ondřej Petrlík (autoři spojení s regionem) či Conrad Armstrong (USA), Mariola Przyjemska (PL) a Julia Gryboś s Barborou Zentkovou (PL a SK) – umělci ze zahraničí.

Vedle výstav se Galerie Luxfer podílela na řadě doprovodných programů. Je to především BioLuxfer, letní promítání  autorských a experimentálních filmů. Diváci tak měli možnost seznámit se s videoartem Marka Thera, Radima Labudy, Federica Díaze nebo Davida Možného. Další aktivitou jsou komentované prohlídky a přednášky pro veřejnost (Vila Čerych, Festival současného umění Broumart).
Dále zde již dvakrát proběhl týdenní plenér ateliéru malby brněnské FaVU, při němž mladí umělci výtvarně zasahují i do veřejného prostoru.
Galerie Luxfer zaštítila ve spolupráci s Vilou Čerych také dvě umělecké rezidence (Conrad Armstrong a Ondřej Petrlík). Tento projekt se bude nadále rozvíjet a tvůrčí výstupy budou představeny na speciální výstavě. Galerie  Luxfer  také  uskutečnila úspěšnou kurátorskou skupinovou výstavu mimo region(Krize beze smyslu, AZ Tower, Brno, říjen 2013), jejíž katalog byl právě dokončen. V souvislosti s potřebou širšího pokrytí Luxferu vzniká Regionální centrum současného umění, jehož cílem bude nadále rozvíjet výstavní i doprovodné projekty galerie.

Více zde: http://www.galerieluxfer.cz/rcsu/


Michal Kalhous
8.8. – 5.10.2014

Neděle


Michal Kalhous (* 1967) ve fotografiích, používá specifický styl. Obrázky se zdají být "amatérské", neostré, rozmazané, se "špatným světlem". Jeho témata jsou velmi často příběhy z každodenního života, banální pouze na první pohled. Autor je ohromen skutečnými životními situacemi a jejich filozofií. Spontánnost a štěstí je jeho umělecké motto. Na fotografiích můžeme vidět rodinné zátiší - špinavé nádobí po stolování, prázdné stoly, babička s úsměvem řezající zahradní růže. Život na venkově, děti, každodenní detaily objektů, detaily jsou kameny v mozaice velkého puzzle zvané život.

Daniela Baráčková
23.5. – 27.7.2014
Motorové pily strach


Daniela Baráčková (* 1981) pracuje především ve videoartu. Zabývá se základními tématy - identita, mezilidské vztahy a postavení jednotlivce v kontextu jeho prostředí, rodinnou historií, místní tradicí, způsoby komunikace, skutečnými životními situacemi. Její "herci" -často rodinní příslušníci - opakují nebo parafrázují různé situace nebo dialogy. Baráčková používá její rodné město jako univerzální prostředí, značení soudržnosti osob a jejich životní prostor.

Více zde: http://www.galerieluxfer.cz/archiv/kdo-vystavoval-v-luxferu/daniela-barackova/

Ondřej Petrlík
21.3. - 18.5. 2014

Portrét kněžny X




Ondřej Petrlík studuje od roku 2009 v ateliéru malby na Akademii výtvarných umění v Praze u Vladimíra Skrepla a Jiřího Kovandy. Má za sebou zahraniční stáž na Hochschule für Bildende Künste Dresden u profesora Adamskiho a účast ve finále Ceny kritiků za mladou malbu. Již brzo po nástupu na Akademii na sebe upozornil společně se svými spolužačkami Viktorií Valockou a Hanou Garovou pokusem o skupinový projekt Síla tří (GAVU 2011) Všichni tři měli tehdy jedno společné. Inklinaci k uměleckým dílům z přelomu 19. a 20. století. Ondřej sám říká, že je to pro něj jaksi přirozené, neboť vyrůstal mezi díly z tohoto období, která vlastní jeho rodina. Přestože se k tomuto odkazu hlásí, jeho tvorba není staromilská ani nostalgická. I když hledá opory v historii, jeho vizualita je ryze současná. V jeho přístupu k malbě hraje důležitou roli bílá plocha podkladu obrazu, na které jsou tu a tam mnohdy letmé doteky rostlinných motivů, oblohy nebo jen nápisů, které zastupují nezobrazené předměty. Malba je to tedy úsporná, někdy by se dalo říci až cynická.
Pro galerii Luxfer v České Skalici připravuje Ondřej Petrlík volně asociativní kompilaci obrazů inspirovanou medailonkem s portrétem kněžny Zaháňské, který pochází taktéž z jeho rodinné sbírky. Nemá však jít o tématickou místně laděnou výstavu. Nezbývá než se nechat překvapit a vylákat na výstavu pozoruhodného mladého citlivého umělce.
Anotace: Luděk Rathouský

Deník CZ 

Malíř Ondřej Petrlík se v Luxferu odpíchl od portrétu kněžny Zaháňské
Česká Skalice – Hlásí se k umění 19. století, ale jeho výtvarná tvorba je ryze současná. Malíř Ondřej Petrlík, student pátého ročníku Akademie výtvarných umění v Praze, má k dílům starého období přirozené sklony. Pochází totiž z pardubické sběratelské rodiny a je uměním 19. století takříkajíc odkojen. Je to patrné i na jeho výstavě v Galerii Luxfer, kterou nazval Portrét kněžny X.
„Název výstavy je ale dvousečný. Portrét kněžny X nebo také Portrait Princess X, je vlastně slavná modernistická socha Constantina Brancusiho, která mě zajímala v době, kdy jsem měl mít výstavu v Luxferu. V té chvíli jsem si uvědomil, že to bude souviset s kněžnou Zaháňskou, která je zdejší slavnou historickou postavou,“ vysvětluje název Petrlík.
Tím, že měli miniaturu kněžny od Johanna Emanuela Opitze doma, stala se jedním z exponátů a zároveň odrazovým a tematickým bodem výstavy. Nicméně při vstupu do galerie se malý portrét kněžny stal jen marginálním prvkem schovaným za dveřmi. Dominantní je série pastelů pokrývajících celou čelní stěnu. Zahrnuje barevně pestré klasické krajiny přetransformované do jakýchsi sochařsky abstraktních výsledků.
„V mých pracích je patrná zkušenost s krajinou a s přírodním elementem, který jsem pozoroval nejen ve svých začátcích, ale i v poslední době. V krajině jsem strávil nějakou dobu, dělal jsem si návrhy partií, pak se zavřel do ateliéru a formoval jsem tu zkušenost z krajinářské tvorby do abstraktních či znakových kompozic. Jsou tam momenty, které jsou spíše sochou než krajinou,“ potvrdila výrazná osobnost své generace umělců.
Za pozornost stojí také dvě velkoformátové fotografie umístěné na protilehlých stěnách. Pro diváka je to trochu šifra. I když to není na první pohled patrné, snímky jsou totožné, akorát vyfocené z jiného úhlu. Zachycují ateliérovou kompozici vytvořenou několika prvky - zavěšeným kožichem, květinou a stativem. „Vznikly mým nadšením pro prostředí fotografického ateliéru, které příliš neznám. Jsou to kompozice předmětů, které se používají v kabinetním fotografickém portrétu, takové kompoziční performance. Je to určitá zkušenost, kterou používám i v krajinách,“ uvedl Petrlík.

Výstavu doplňují jeden rozměrnější obraz s důrazem na komponování jasných barev a jejich kontrast i několik menších prací, které by chtěl autor vytvořit ve větších formátech. „Přestože se Ondřej hlásí  k odkazu děl z přelomu 19. a 20. století, jeho tvorba není staromilská ani nostalgická. I když hledá opory v historii, jeho vizualita je současná,“ dodal kurátor galerie Luděk Rathouský.
Text: Hynek Šnajdar

Více zde: http://www.galerieluxfer.cz/archiv/kdo-vystavoval-v-luxferu/ondrej-petrlik/



Rezidenční projekty Galerie LUXFER 2014

Malíř Ondřej Petrlík tvořil několik dní v zahradě Vily Čerych

     Tak zvané rezidenční pobyty pro výtvarníky jsou ve světě běžnou součástí uměleckého provozu. Umělci ve vymezené době přímo na místě vytvoří svá díla. Nemají žádná omezení, tvoří prostě svobodně. To byl případ i Ondřeje Petrlíka, studenta Akademie výtvarných umění v Praze. Několikadenní rezidenční pobyt ve spolupráci s Vilou Čerych mu umožnila Galerie Luxfer Česká Skalice, kde měl Petrlík od března do května 2014 výstavu  -  Portrét kněžny X.

     „Když jsem tuto nabídku dostal, neváhal jsem ani vteřinu. Představoval jsem si, jak budu běhat po krásné zahradě s bílými plátny, v ruce budu mít dostatek barev, které budou na ta plátna padat,“ říká. Během svého pobytu Petrlík vytvořil pět velkoformátových pláten. Motivem jeho děl se staly reálie zahrady.
     „Začal jsem portrétovat to místo s architektonickými či zahradními prvky. Zabýval jsem se prostředím vily. Vycházel jsem ze zdejší situace, ale vstupoval jsem do toho svým vlastním pohledem,“ popisuje.

     Na jeho obrazech se tak v různých formách, které malíř stvořil vlastní fantazií, objevují například socha s dětmi u zahradního altánu, rozmanité rostliny, architektonické prvky, fontána a další prvky zahrady.
 
    Uvedená díla jsou nyní dočasně zapůjčena v prostorách Vily Čerych.
 
     V rezidenčních pobytech pro mladé výtvarníky chce Galerie Luxfer, která už několik let pořádá výstavy současného a nejen českého umění, pokračovat.
     „Máme představu, že bychom rezidenci pro vybrané umělce pořádali minimálně jednou za rok. Našim cílem je mimo jiné maximálně propojit aktivity galerie s dalšími formami prezentace umělců,“ prozradil Roman Rejhold,majitel Galerie Luxfer.  

 Více zde: http://www.galerieluxfer.cz/rezidence/

Tomáš Svoboda

Tomáš Svoboda ( * 1974) umělec zabývající se videem/instalací. V jeho tvorbě dominují metody sběru a katalogizace. Hledá jednotlivé skutečnosti a jejich kombinace. Vytváří "portréty" míst, rekonstrukce situací či artefaktů. Ve svých nejnovějších dílech, používá krátké textové fráze jako určující prvek vyjadřující realitu samotnou . Text verbalizuje fakta a transformace mění potřeby.

Recenze výstavy Tomáše Svobody v Galerii Luxfer
Galerie Luxfer, Česká Skalice
 17.1. – 9.3. 2014

Tomáš Svoboda (*1974) se ve své tvorbě věnuje zejména video a textovým instalacím. Kombinaci těchto tvůrčích postupů užil i na výstavě v Galerii Luxfer, kterou tematicky pojal jako osobní konfrontaci s okolním světem i vlastní osobou. Komplexní instalace ze čtyř částí má společného jmenovatele, jenž je a zároveň není přítomen i v názvu výstavy: Tomáš Svoboda. Každou jednotlivou částí jakoby autor vyjadřoval určitý vztah své osoby a různých subjektů. Omšelá bílá vlajka s černě vyšitým nápisem „já“ jako možná nejobecnější relace já – okolní svět. Vlajka jako osobní standarta, upozorňující či proklamující. Symbol hrdosti i uznání porážky, pomůcka k vyjádření postoje či ke zviditelnění pozice. Špinavý a od cigaret propálený prapor zavěšený u zdi by mohl být chápán také jako určitá metafora životní situace. Dalším subjektem, ke kterému se Tomáš Svoboda vztahuje, je společnost, jež nás obklopuje. List papíru, na němž je tisícinásobně pravidelně vytištěno slovo „ty“ a pouze jednou „já“. Já mezi tisíci jinými „ty“. Je třeba najít vlastní osobnost a hlas ve společnosti, stejně jako se s ní identifikovat, naučit se vnímat hlas svého já a „těch druhých“. Já sám jsem pro ostatní „ty“, je nutno se v davu někdy ztratit, ale v potřebnou chvíli z něj vystoupit.
Nalézt svou pozici, někdy i s nutným odstupem vůči druhým i vůči sobě. Být viděn i snadno přehlédnut. Každý mezi tisíci je já. S existencí v rámci umělecké scény se Svoboda vyrovnává vtipnými komiksovými stripy, které vznikly během autorova studijního pobytu v Berlíně ještě na studiích na pražské akademii. Konfrontace s odlišným prostředím uměleckého provozu je jistě jedním z důvodů k tematice konfrontace malého umělce s velkým uměleckým světem. Anonymní autor (student? začínající umělec, který se snaží prosadit?), reprezentovaný zde malým růžovým čtverečkem – aluze na Malevičův černý čtverec jako revoluční symbol moderního umění se zde více než nabízí – zakouší denní rutinu života uvnitř komunity i nutnost vlastního vymezení se k ní. Souboj pocitu hrdosti na své povolání a zároveň diskomfortu díky sociálnímu postavení a situaci. Nemůžeme přece dát najevo, že jsme extravagantní umělci, natolik extravagantní a nekonformní zase nejsme, přestože si to o sobě myslíme. Osobnější rovinu pak v instalaci reprezentuje projekce, spojující obraz a text. Autor zde opět využívá seznam či výčet, rakteristický prvek ve své tvorbě. Pravidelná sekvence výrazů označujících každodenní banální i méně časté činnosti, které provádí stejně jako my všichni ostatní: piju, sním, odhaluji, narovnávám. Odpočítáváno se železnou pravidelností stejně jako nezastavitelně ubíhají vteřiny našich životů, vyplňované těmito skutečnostmi a právě tak zbytečné a zapomenutelné. Tento výčet je nepravidelně přerušován krátkými ideosekvencemi, většinou získanými z internetových záznamů, které se v určitém úhlu pohledu mohou k dotyčným činnostem vztahovat, ale souvislost zde není vždy zřejmá. Jedná se o osobní výběr autora, odkazující ke vzpomínkám či dojmům, známým jen jemu samému. Na nevelkém prostoru otvírá Tomáš Svoboda otázky, jež jsou přes svou intimitu univerzální. Mírně retrospektivní instalace rezonuje jak s osobní pozicí autora, tak se všeobecnými tématy, která prostupují celou společností.
 Text: Kateřina Štroblová


Deník o výstavě Tomáše Svobody ..................

Každodenní rutina i emoce vstoupily do osobní výstavy Tomáše Svobody v Luxferu


Česká Skalice JÁ! To je hlavní postava osobně laděné nynější výstavy výtvarníka Tomáše Svobody (1974) v Galerii Luxfer. Tento umělec, absolvent Akademie výtvarných umění v Praze, pojal svou expozici jako instalaci artefaktů doplněnou videem. Podařilo se mu zkombinovat klasickými a novými prostředky věci, které se týkají jeho osoby.
Přestože je výstava rozdělena do čtyř částí, spolehlivě tvoří jeden pevný celek. Podle autora je nejosobnější částí expozice video. V něm se prolínají jednoduchá slovesa označující běžné každodenní činnosti člověka s obrazovými vstupy vyjadřující pocity a emoce. „Ke každé emoci mám osobní vztah. Videa zachycují například svět od showbyznysu, přes vzpomínky, prostě něco, co má člověk rád z dětství až po současné prožitky. Většina obrazových věcí je stažená z internetu. Je tam například krátká sekvence z vyhlášení vítězů pěvecké soutěže Superstar. Jsou tam ale i věci, které jsem vytvořil sám,“ vysvětluje autor.
Kurátor výstavy Luděk Rathouský v této souvislosti upozornil, že Svoboda inklinoval k filmu už při studiu na akademii. „Je to vyvoláno zájmem obecně o pohyblivý obraz, nejenom o film,“ uvedl výtvarník. Dominantním prvkem expozice je velká bílá vlajka s černým nápisem JÁ. Svoboda tím vytvořil jakousi osobní standartu. „Standarty využívají rozmanité instituce při různých příležitostech. Tehdy se uctívá vlajka. Toto je moje osobní standarta,“ potvrdil.
Hned vedle vlajky je na zdi připevněná polička s archy bílého papíru, na nichž je na husto zhruba sedm tisíckrát napsáno slovo TY a pouze jednou JÁ. Archy byly návštěvníkům vernisáže k dispozici. „Pro mě je to metafora toho, jak se každý z nás zkouší orientovat ve společnosti,“ uvedl Svoboda. Výstavu doplňují koláže vytvořené z barevných papírů či různých letáků. Umělec na nich pracoval v roce 1999 na stáži v německém Karlsruhe.
Hrdinou je růžový čtvereček
Hlavním hrdinou je růžový čtvereček, který se „komiksově“ pohybuje v rozličných situacích a komentuje je. „Do výroční dobročinné aukce Umělci dětem jsem věnoval jednu svou práci ze série Ejakulace IV. Jsem dobrý člověk.“ nebo „Miloval jsem ji, ale opustila mne. Prý jsem plytký, povrchní a nevyrovnaný stejně jako mé dílo. Žije teď s nějakým portrétistou.“ Růžový čtvereček, jak prozradil autor, je do značné míry jeho alter ego. „Prožívá rozmanitá dobrodružství a současně přemýšlí o výtvarné kultuře,“ dodává. Výstava Tomáše Svobody v Galerii Luxfer potrvá do 9. března.
Náchodský deník: Sobota, 25. leden 2014, Strana 3

Text: Hynek Šnajdar

Více zde: http://www.galerieluxfer.cz/archiv/kdo-vystavoval-v-luxferu/tomas-svoboda/



Anežka Hošková


O Anežce Hoškové (*1982) se obvykle hovoří ve spojení s jejím bratrem Jakubem, rovněž malířem. Již od počátku své tvůrčí dráhy tvoří uměleckou dvojici Indie Twins, společně stáli za projektem multikulturní platformy A.M.180, zaměřené na prezentaci jak současného umění, tak zejména alternativních hudebních aktivit. Oba sourozenci, ač stále společně vystavují, jsou však samostatnými uměleckými osobnostmi, a jejich cesty se ubírají poněkud odlišnými směry.
Anežčina díla jsou převážně malby či práce na papíře, ale poslední dobou se nevyhýbá ani objektům, instalacím a (foto)kolážím, které dotvářejí její dvojrozměrné univerzum.
Obrazy a akvarely Anežky Hoškové jsou ztvárněním její osobní mytologie. Jsou světem podivných a tajemných bytostí, znamení a míst. Světem, jenž je eklektický v tom nejlepším slova smyslu. Mísí se v něm grafitti a okultismus, pop art a mystika starého Egypta, hudba a rituál. Množství symbolů útočí na naše smysly a dráždí podvědomí. Divotvorní ptáci, kalichy, pentagramy, půlměsíce, trny, srdce. Anežka Hošková je kněžkou temné, romantické vizuality.
Můžeme se těšit na tajemnou podzimní výstavu, která bude zahájena 22. listopadu v 19 hodin.
anotace: Kateřina Štroblová

Deník.cz o výstavě Anežky Hoškové

Kněžka romantické vizuality divákovi naservírovala své pocity, emoce a prožitky

Česká Skalice – Příklon k transcendentnu, výlety do okultismu, mystika, rituály, tajemné symboly. To vše lze najít v díle malířky Anežky Hoškové (1982), která má do konce letošního  roku výstavu v Galerii Luxfer. I když je Hošková především malířka, součástí expozice jsou zejména fotokoláže, rozmanité předměty, jako například zrcadlový hranol, replika zmenšeného korintského sloupu na mramorovém podstavci, fotografie či pětice číší naplněných barevnými tekutinami.
„Nic není náhoda, vše se odvíjí od toho, jak to má být. To se týká i instalace výstavy. Vzala jsem spontánně věci, které podle mě vhodně doplnily její celek. Nemám nějaký koncept. Mám ráda staré tradiční i historické věci,“ říká autorka, pro niž je nejdůležitějším výtvarným prostředkem hlavně malba a kresba. Většina jejich prací je sice postavená na kresbě, ale ráda svoji tvorbu obohacuje i o jiné výrazové možnosti.
V Luxferu převažují fotokoláže, jimiž se nyní Hošková hodně zabývá. Vytváří jakási zátiší s obyčejnými předměty, která prokládá různými symboly. „Množství symbolů útočí na naše smysly a dráždí podvědomí. Divotvorní ptáci, kalichy, pentagramy, půlměsíce, trny, srdce. Anežka Hošková je kněžkou temné, romantické vizuality,“ domnívá historička umění Kateřina Štroblová – Rathouská.
Autorka se v poslední době nechala inspirovat knihou Velká ryba režiséra Davida Lynche. „On v ní mimo jiné píše, že nejdříve maloval a teprve potom točil filmy, protože věci začal vidět trojrozměrně. Já moc neumím dělat reálně figuru, nemám takové to prostorové vidění. Měla jsem ale potřebu to vtisknout do fotokoláže, kdy jsem začala skládat zátiší a jiné věci, kde by se měl odrazit můj rukopis,“ vysvětluje.
Její fotokoláže jsou klasicky skládané. Připravila si prostě barevný podklad a poskládala zátiší. V této souvislosti ke svým záměrům nevyužívala počítače. „Jsou to normálně věci stříhané z papíru a focené na mobil,“ potvrdila. Velmi integrální výstava Anežky Hoškové, která studovala kresbu u Václava Stratila a malbu u Petra Kvíčaly, velmi dobře mapuje její přístup k současnému umění. Její díla nenechávají diváka v klidu a ten se je snaží rozklíčovat. „Pracuji s pocity, emocemi a prožitky ze situací, v jakých se zrovna nacházím. Jinak je to na divákovi, jak si práce, které jsou někdy pro mě samotnou nejasné, vysvětlí sám,“ dodává Hošková.                                                                                              
Text: Hynek Šnajdar



Více zde: http://www.galerieluxfer.cz/archiv/kdo-vystavoval-v-luxferu/anezka-hoskova/


Plenér FaVU VUT Brno 2013

Mladí umělci při plenéru v ulicích města vrhli barvu do prostoru a prostor do barvy
„Po loňském plenéru Tužka ve veřejném prostoru, jsem letos chtěl vytvořit ten nejobyčejnější malířský tematický recept jako je barva v prostoru, prostor v barvě. Myslím si, že to fungovalo velice dobře,“ přiblížil letošní plenér výtvarník a pedagog Luděk Rathouský, jehož se pak na Husově náměstí zúčastnil nejen on a jeho kolega Jiří Franta, ale také pět studentů brněnské Fakulty výtvarných umění i českoskalický malíř Roman Rejhold.
Každý toto téma pojal svým originálním způsobem. Výtvarník Jiří Franta připravil na kašně uprostřed náměstí performanci, při níž vylezl na vrchol soklu ve středu kašny. Zaujal polohu jakési sochy a v rukou nad hlavou mu plály bengálské ohně. Jeho akce trvala čtyřicet minut. „Zvolil jsem barevné bengálské ohně a kašnu. Říkal jsem si, že by to mohlo vypadat jako budovatelské socialisticky realistické sochy, akorát jsem to doplnil o světelný barevný efekt,“ vysvětlil.
Jeho kolega Rathouský pod jeden keř na trávník rozlil vepřovou krev. „Vlastně to není krev, ale podle myslivecké hantýrky barva. Vytvořil jsem vlastně jakousi loveckou scénu,“ uvedl. Rychlý nápad, který vznikl v drogerii, přetvořily v působivou akci studentky Štěpánka Sigmundová a Nina Grúňová. „Nakoupily jsme potravinářské barvivo, a protože pršelo, obarvily jsme jím kaluže v dírách na parkovišti,“ říká Sigmundová a Grúňová dodává, že do barvy přidala mléko. „Chtěla jsem, aby se to ještě více vybarvilo a bylo to pestřejší.“ Kromě toho si obě studentky otevřely v autobusové zastávce kadeřnictví, kde si účastníci plenéru nechali obarvit vlasy.
Student Petr Pololánik pojal svůj příspěvek k tématu sociálně. Navštívil zdejší domov důchodců a požádal seniory, aby namalovali svůj současný pocit ve svém životním prostoru. „Jeden z výkresů namalovala i paní, která byla ochrnutá a nemohla ani mluvit. Vznikly opravdu kouzelné věci,“ uvedl Petr, který navíc v běhu vysypal sáček hladké mouky na chodník a vytvořil tak prostorový odkaz místním skautům. „V dětství jsem chodil do skauta a na táborech se místo, které nebylo střežené, vysypalo moukou. Zdejší skauti, jak se zdá, nebyli připraveni a prostor na náměstí neuhlídali,“ směje se student.
Další účastník plenéru Jakub Albín si všiml, že od doby, kdy byl ve městě naposledy, u klubovny zahrádkářů vznikla venkovní barevná „tělocvična“ pro seniory. Na všech přístrojích si sám zacvičil a natočil z toho video. „To bylo ilustrací k textu z knihy Kniha neklidu portugalského spisovatele Fernanda Pessoy,“ doplnil.
Patrně nejzajímavější akci vytvořila studentka Alžběta Bačíková. Přítomným rozdala papíry, na nichž byly vzorky glazur s čísly, které určovaly jednotlivé barvy. Potom cestopisným způsobem popisovala svou pouť po galeriích při nedávném zájezdu do Holandska s tím, že k místům, předmětů, obrazům či jídlům přiřazovala čísla označující glazury ze vzorkovníku. „Vyjížděli jsme z Pankráckého náměstí autobusem Mercedes s brněnskou poznávací značkou, který má barvu 88091 (černá) s odleskem 72091 (šedá),“ začala svou prezentaci Alžběta.
Hostem plenéru byl místní malíř Rejhold. „Už delší dobu řeším fenomén Boženy Němcové v České Skalici v kontextu historie a symbolu. Rozhodl jsem se na to upozornit a
připomenout ji mimo oficiální výročí,“ prozradil. V souvislosti se zadáním vytvořil barevnými křídami na ploše náměstí portrét Boženy Němcové. „Zvolil jsem obrozenecké barvy bílou a červenou. Díval jsem se na reprodukce Němcové a často byly vytvořené podle předchozích obrazů. Já jsem v tom pokračoval dál a udělal jsem portrét z roku 2013,“ dodal.
Text: Hynek Šnajdar

Jiří Franta jako budovatelská socha zahájil plenér s bengálskými ohni na vrcholu kašny
Česká Skalice – Galerie Luxfer, která je zaměřená na současné české umění, zahájila v sobotu druhý ročník plenéru v ulicích města. Zatím co ten loňský byl zaměřen na Tužku ve veřejném prostoru a vyvrcholil happeningem na Husově náměstí, letos Luděk Rathouský, kurátor galerie, malíř a vedoucí ateliéru Malba II na Fakultě výtvarného umění v Brně zvolil téma
Barva v prostoru, prostor v barvě. Plenér, do kterého se zapojí studenti z Fakulty výtvarných umění v Brně, vyvrcholí ve středu.

Už v sobotu večer představil na vrcholu kašny uprostřed Husova náměstí svoji performanci spoluautor projektu, malíř, pedagog, finalista Ceny Jindřicha Chalupeckého Jiří Franta, známý ze skupiny Rafani, která má na české umělecké scéně výjimečnou pozici svým politicky a společensky angažovaným přístupem k umění. Franta se přebrodil do středu kašny a vylezl na vrchol soklu, z něhož prýští voda. Zaujal polohu jakési sochy a v rukou nad hlavu mu plály bengálské ohně. Jeho akce trvala čtyřicet minut. „Vypadá jako Bůh,“ řekl náhodný kolemjdoucí. Pestrobarevné ohně neušly pozornosti hasičů, kteří zavolali městskou policii. Strážníci měli pro akci pochopení. „Příště to raději ohlaste na město, že se něco chystá,“ řekli a odjeli.

„Pro svou akci jsem si zvolil barevné bengálské ohně a kašnu. Říkal jsem si, že by to mohlo vypadat jako budovatelské socialisticky realistické sochy, akorát jsem to doplnil o světelný barevný efekt,“ vysvětlil svůj záměr Franta. Ten v souvislosti s příjezdem městské policie uvedl, že neměl záměr někoho k něčemu vyprovokovat. „Kdyby ale chtěli, abych produkci ukončil, neuposlechnul bych je,“ upozornil umělec.

Už při loňském happeningu Tužka ve veřejném prostoru Franta použil netradiční prostředky. Ke své tehdejší akci využil nákladní automobil. Na podložku upevnil větší papír, k zadní části auta tužku a řidič, který z kabiny nemohl věc sledovat, couval a tužka zatím vytvářela na papíru obrazce. Letošní plenér má podle Rathouského využít daného místa a barvu vnímat spíše v širším společenskopolitickém a třeba i sociálním rozměru. „To ale do značné míry záleží na studentech, jejich interpretaci a chápání daného tématu,“ dodal.

Text: Hynek Šnajdar

Více zde: http://www.galerieluxfer.cz/archiv/kdo-vystavoval-v-luxferu/plener-avu-vut-brno-2013/

Krize beze smyslu

/výstava AZ Tower, Brno

kurátorka: Kateřina Štroblová/

Termín krize nás poslední léta obklopuje téměř na každém kroku. Kvůli krizi se vše mění, nemůžeme žít jako dřív. Se všeobecným fluidem krize, ať již více či méně fiktivním či vykonstruovaným, se vyrovnávají všechny společenské složky. Reakce umění na změnu jakéhokoli paradigmatů je nutná a bezpodmínečná. Reakce na „krizi“ tedy nemůže být výjimkou.


Výstava snázvem krize beze smyslu se pokouší zachytit jeden ze směrů, jímž umělci nejmladší generace reagují na současnou situaci, a jenž se jeví jako pokračování či spíše vyústění recentního trendu návratů k　modernismu a avantgardě. Tito autoři se svými díly staví mimo realitu, staví vlastní světy, mnohdy na pomezí rozumového vyjádření a mimo možnosti vnímání světa běžnými smysly. Díla působí jako znepokojivé, podivně realistické, ale na první pohled nerozpoznatelné, smysly neuchopitelné artefakty.


Tyto umělecké vize však nekonvenují duchu rigidního surrealismu, ale vyvěrají z　vnitřní imaginace a metafyzického uvažování autorů. Paralelní název výstavy by tedy mohl znít i Krize beze smyslů, odkazující na možnosti vnímání světa v dnešní postpostmoderní situaci.

Více zde: http://www.galerieluxfer.cz/archiv/kdo-vystavoval-v-luxferu/krize-beze-smyslu-az-tower-project/



Jiří Kovanda

Když jsem v roce 1999 nastoupil na Akademii výtvarných umění v Praze, poznal jsem Jiřího Kovandu jako skromného, nenápadného a citlivého pedagoga v pozici asistenta u Vladimíra Skrepla. Když jsme s kolegy o několik let později z tehdy čerstvě založené skupiny Rafani nabídli Jiřímu výstavu v skrovném prostoru galerie CO 14, která sestávala z dvorku v atriu činžovního domu na Smíchově, vyňal z jedné ze zdí cihlu a zazdil za ni klobásu. Výstavu nazval Zazděná klobása. Pamatuji si ten pocit frustrace z tak nejapného činu. V průběhu let jsem se blíže seznámil s prací Jiřího Kovandy a došlo mi, že z jedné drobné kresby podstatu osobnosti umělce nelze poznat. Ale když takových črt, kreseb a akcí postupně člověk uvidí desítky, vše do sebe začne zapadat a drobná díla se vyklenou do monumentálního oblouku. Postoje tak silného, jakým je třeba dlouhé ticho na podiu. Monument, jako je číslovka nula. Nula znamenající nic, avšak zvyšující hodnotu čísel před ní mnohonásobně v závislosti na své pozici. Sama není ničím, ale ve společnosti jiných čísel se stává velikou hodnotou. Nenápadné zásahy do obyčejného prostředí, nečekané kombinace běžných předmětů a neokázalé lidské akce se za čtyřicet let práce proměnily pouze vnějškově, neboť se proměňuje poetika každodenních předmětů. V jádru je neobyčejně konzistentní, aniž by byla rigidní. Vnitřně jde stále o lásku, práci, únavu, sexualitu, společnost ....a tak by se dalo pokračovat dlouho a dlouho neboť interpretace je na divákovi. Jiří Kovanda poskytuje záminku, zbytek je na nás. Jiří Kovanda svá díla nevysvětluje, většinou jen konstatuje viděné, čímž ještě výrazněji provokuje své okolí. Často je dílo bez názvu a název si utváří divák jednoduše sám.
 Jeho záznamy performancí a instalací z let 1976-1978 pomocí jednoduché fotografie a strohého popisu jsou neoddělitelné od osobnosti Jiřího Kovandy a jsou dnes proslulé po celém světě. Dá se bez nadsázky říci že Jiří Kovanda je dnes jeden z nejslavnějších českých žijících autorů, vystavující v prvořadých institucích a galeriích po celém světě a my máme tu čest poskytnout takové osobnosti prostor v Galerii Luxfer.
 Anotace: Luděk Rathouský

__________________________________________________________________________________________________________________________________



"Nenápadné zásahy do obyčejného prostředí, nečekané kombinace běžných předmětů a neokázalé lidské akce se za čtyřicet let práce proměnily pouze vnějškově, neboť se proměňuje poetika každodenních předmětů. V jádru je neobyčejně konzistentní, aniž by byla rigidní. Vnitřně jde stále o lásku, práci, únavu, sexualitu, společnost ....a tak by se dalo pokračovat dlouho a dlouho neboť interpretace je na divákovi. Jiří Kovanda poskytuje záminku, zbytek je na nás..." Luděk Rathouský


DENÍK.CZ o výstavě Jiřího Kovandy........................

Světoznámý performer Kovanda vyzval v Luxferu diváky k happeningu
Česká Skalice - Galerie LUXFER - „Vezměte si s sebou nějakou věc, něco, cokoliv, co vás napadne, co vás zaujme a můžete to zároveň postrádat. Čím větší ta věc bude, tím lépe,“ vyzval účastníky vernisáže výstavy Je to na vás! v Galerii Luxfer světoznámý a uznávaný performer Jiří Kovanda (60). Nachystal totiž pro návštěvníky interaktivní happenning s tím, že výstava byla instalována přímo při vernisáži.
Kovanda, který se této umělecké disciplíně věnuje od 70. let, je známý tím, že rád připravuje specifické akce, kterými se dotýká publika. Také tentokrát neudělal výjimku. Na jeho výzvu reagovali téměř všichni účastníci vernisáže. Do galerie nanosili například kolo z automobilu, starý kabát nalezený u kontejneru, rozměrného dětského plyšového medvěda, globus, kostru z jízdního kola, vysavač, dětskou sedačku, hadici z vysavače, náruč jehličí z borovice či dokonce lískový oříšek. Pod dohledem umělce pak na místě vznikala instalace.
„Já bych toho medvěda dala tam k tomu soklu,“ řekla účastnice vernisáže, která ho do galerie přinesla. Kovanda se jí pak ptal, proč zrovna tam. V průběhu vernisáže vznikala nápaditá instalace, účastníci se zároveň dobře bavili a spolupracovali. „Zdálo se mi, že návštěvníci ke konci instalace začali uvažovat, jako když přemisťují věci ve svém bytě. Kdyby to trvalo moc dlouho, už by to ztratilo smysl,“ řekl Kovanda a po hodině přemisťování věcí instalaci ukončil.
Podle kurátora galerie a malíře Luďka Rathouského má Kovanda rád, když je umělec schopen vytvořit umění, aniž by vydal příliš energie. „Nenápadné zásahy do obyčejného prostředí, nečekané kombinace běžných předmětů a neokázalé lidské akce se za čtyřicet let práce proměnily pouze vnějškově, neboť se proměňuje poetika každodenních předmětů. Jiří Kovanda poskytuje záminku, zbytek je na nás,“ odkazuje k názvu výstavy Rathouský.
Kovanda pracuje intuitivně, nic nekomplikuje, používá běžný jazyk všedního života. „Nadchlo mě, že nepotřebuji žádné prostředky k tomu, co chci dělat. Performance mě oslovila bezprostředností,“ uvádí umělec. Jeho proslulým „majstrštykem“ je performance Líbání přes sklo v Tate Modern v Londýně. Na stojan dal oznámení, že vyzývá kolemjdoucí k polibku přes sklo. Jeho akce měla neobyčejný ohlas.
„Dá se bez nadsázky říci, že Jiří Kovanda je dnes jeden z nejslavnějších českých žijících autorů. Vystavuje v prvořadých institucích a galeriích po celém světě a my máme tu čest poskytnout takové osobnosti prostor v Galerii Luxfer,“ dodal kurátor Rathouský.
Text: Hynek Šnajdar


Při performanci otevřete kohout a nejde to vzít zpátky, tvrdí umělec Jiří Kovanda

DENÍK.CZ - Rozhovor týdne s Jiřím Kovandou, čerstvým šedesátníkem, malířem a především významným českým performerem vedl Hynek Šnajdar

Česká Skalice – Jestli se někdo z českých tvůrců dlouhá léta zabývá uměním performance, pak je to Jiří Kovanda. Tento umělec, známý i za hranicemi České republiky, je autodidakt, který se nechává vést intuicí a pocity.
První performance vytvořil v 70. letech. Známá je například akce z roku 1977 nazvaná Pokus o seznámení. Kovanda pozval své přátele na Staroměstské náměstí, aby se podívali, jak se pokusí seznámit s holkou. Patrně jedna z nejproslulejších performancí je Líbání přes sklo, kdy vyzval oznámením kolemjdoucí k polibku přes skleněnou stěnu. Kovanda v 80. letech, kdy měl pocit, že se performance i konceptuální umění vyprázdnilo, začal malovat. Protože tvořil výhradně pro radost, nazval se nedělním malířem. „Je jedno, jakou zvolíte formu, důležitá je nit, která vede celou tvorbou,“ říká. Později se k performancím vrátil.
Co je z vašeho pohledu performance?
Je to anglické slovo a v překladu znamená představení. V češtině se používá anglická verze, aby se to odlišilo od představení divadelního. Performance se na rozdíl od divadla odehrává ve skutečném čase a prostoru. Autor je sám za sebe a provádí činnosti, které jsou reálné.

Jste autodidakt a k výtvarnému umění jste se dostal v patnácti letech. Jaká to byla doba, co na vás mělo vliv?
Měl jsem to štěstí, že jsem končil základní školu v roce 1968. Byla to uvolněnější doba a bylo možné se setkat s normálními fungujícími věcmi ve společnosti. Ještě jsem tedy zažil závěr toho vzepětí 60. let. Kvalitní výstavní aktivity té doby definitivně skončily až někdy v roce 1971.  Pozvolna to dojíždělo a ještě jsem v tom postpubertálním věku stihnul vidět pro mě dost důležitých věcí. Tato doba na mě určitě měla vliv. Po nástupu normalizace jsem neměl chuť se zabývat něčím, co by nějak souviselo s tou přiškrcenou cenzurovanou podobou umění. V té době jsem i kvůli tomu neměl chuť jít studovat nějakou výtvarnou školu. Zvolil jsem raději to, co mě baví, a na oficiální pozici jsem se rozhodl rezignovat.

Na co byly zaměřené první performance?
První, co mě zaujalo, byl surrealismus, který je dost zábavný a přitažlivý. V surrealismu mě oslovil intuitivní přístup. Už tam byly základy k umění performance, protože surrealisté koncipovali výstavy jako představení, kde nebyly jen pověšené obrazy na zdech, ale vytvářeli celé prostředí. Potom jsem se na začátku 70. let setkal s konceptuálním uměním prostřednictvím literatury, která byla obtížně sehnatelná. Nadchlo mě, že nepotřebuji žádné prostředky k tomu, co chci dělat. Performance mě oslovila bezprostředností.

Jaké měly tehdejší akce ohlas u publika?
První věci jsem dělal sám pro sebe. Publikum byli kamarádi, známí a byly to soukromé aktivity. I během 70. let, kdy jsem se seznámil s kolegy – konceptualisty Petrem Štemberou, Karlem Milerem a Janem Mlčochem, se ty věci odehrávaly v privátních prostorách s několika pozvanými lidmi.

Přestože nebyly politicky orientované, nešel po vás tehdejší režim?
Když budu mluvit za jmenované kolegy, nebyli jsme součástí disentu a stali jsme mimo něj i mimo oficiální struktury. Snažili jsme se o to, aby naše věci nebyly čteny politicky, ale tak, jak jsme to cítili, tedy pocitově, nikoli sociálně politicky. V performancích ve veřejném prostoru i v interiérech šlo vždy spíše o vztah člověka s člověkem, člověka s davem na ulici než o nějaký akt vzdoru. Samozřejmě i to svobodné vyjádření určitě tehdejšímu režimu vadilo, ale nebyl to náš primární plán.

Proč jste na začátku 80. let omezil konceptuální tvorbu a začal jste malovat?
Každé období má svůj jazyk, kterým se dá nejlépe sdělit nějaká věc či záměr. Zároveň se ale každá věc vyčerpává a obrušuje. Začátkem 80. let se performance vyčerpaly a hledal jsem způsoby, jak říci to, co chci, jinými prostředky. V tu dobu mě ty klasičtější formy -  kresba, malba, koláž, připadaly pro tu dobu adekvátní a srozumitelné. Domnívám se, že jestli člověk maluje nebo dělá sochy, fotky nebo performance je jazyk. Tím jazykem je možné pořád říkat to, co chcete. Víc než jazyk je však důležitá ta nit, která vede celou tvorbou, a věci propojuje.

Prý jste se považoval za nedělního malíře?
Formulace nedělní malíř mně vždy přišla dobrá. Je to člověk, který maluje pro radost a nemá žádné ambice k soustavnosti. Docela rád jsem to tehdy používal jako schválnost proti vážnosti. Pro mě bylo vždy důležité dělat věci zábavnou formou. Je to způsob, který může přivést lidi k tomu, o co jde snáz, než když se budu tvářit příliš vážně.

Jak ve vašem případě vzniká performance? Předchází tomu nějaká příprava nebo vzniká nahodile na základě nějakého momentálního nápadu?
Ne, to nikdy. Nikdy nic nevzniklo nahodile, měl jsem to vždy připravené a dělal jsem si i poznámky. Když jsem měl chuť něco udělat, zvolil jsem věc, kterou jsem měl připravenou. Spousta věcí se ale nerealizovala.

Je těžké jít takříkajíc s kůží na trh, když se odehrává na veřejnosti?
Je to nepříjemné. Je to ale součást performance. Nejsem žádný showman, velký extrovert a musím překonávat nějaké své meze a hranice. Tím, že to dělám, se někam posunuji, je to výzva. Každé umění je autoterapeutické, něco se s vámi v tu chvíli děje. Performance jsou ideální proto, že otevřete ten kohout a už to nejde vzít zpátky. Když to pustíte ven, musíte to dotáhnout do konce.

Do jaké míry zapojujete okolí do vašeho projektu a jak reaguje?
Příliš často ho nezapojuji, ale baví mě to. Lidi reagují různě. Důležitá je momentální situace, prostor a rozpoložení, co se v tu chvíli odehrává, jaká je nálada, co je ve vzduchu. Na tom myslím nejvíce záleží.

Proslulá je vaše akce Líbání přes sklo v Tate Modern v Londýně. Co se při ní dělo?
Ta první verze byla v Londýně. Byla to jednodenní akce. Vybral jsem si dlouhou skleněnou stěnu, která byla na cestě mezi hlavní chodbou vedoucí ke vchodu a restaurací. Procházelo tam poměrně dost lidí. U skla stál celý den kovový stojan s cedulí a oznámením, že zvu kolemjdoucí k polibku přes sklo. Postavil jsem se tam a bylo na lidech, jak zareagují. Aktivita musela přijít od nich, nijak jsem je k tomu nevybízel. Procházející byli docela aktivní.

Vystavujete nyní v Galerii Luxfer v České Skalici. Máte rád taková periferní místa mimo hlavní kulturní centra?
Mám takové akce velice rád a musím říci, že mě to těší. Mám pocit, že se cítím svobodněji, nevázaněji a s větší ochotou riskovat v malých galeriích, které jsou alternativní a ne příliš zavedené. Ta atmosféra je mi velmi blízká. Ten kontakt s lidmi, kteří přijdou, je mnohdy hodně bezprostřední a vstřícný víc, než v zavedených institucích. S chutí tyto výzvy přijímám. Je důležité, aby tyto věci nebyly jenom v Praze a v Brně.

Výstava se jmenuje Je to na Vás! Co je na nás?
V pozvánce stojí, aby si lidi s sebou na vernisáž vzali nějakou věc, kterou mohou postrádat. Připravil jsem výstavní prostor s několika sokly v prostoru a klipy, které visí na zdech. Záleželo na tom, co lidi přinesli. Potom jsem s nimi spolupracoval na tom, jak se s věcmi společně naloží. Výsledkem je nainstalovaná výstava.

Nosíte v hlavě něco, co byste chtěl v blízké budoucnosti udělat?

Nic takového v hlavě nemám. Vždy jsem pracoval intuitivně a pocitově. Nemám žádné dlouhodobé plány tohoto typu. Vždy mě bavilo dělat věci jednoduché, snadno proveditelné a nevyžadující žádné dlouhé přípravy. Budu mít ale  na podzim velkou retrospektivu v polské Wroclawi.

Více zde: http://www.galerieluxfer.cz/archiv/kdo-vystavoval-v-luxferu/jiri-kovanda/



Julia Gryboš, Barbora Zentková

Více zde: http://www.galerieluxfer.cz/archiv/kdo-vystavoval-v-luxferu/julia-grybos-barbora-zentkova/




Jiří Thýn

Jiří Thýn (1977) patří k umělcům, o kterých je na scéně hodně slyšet. Již dvakrát byl finalistou Ceny Jindřicha Chalupeckého, jeho díla nechybí na žádné důležité skupinové přehlídce – naposledy je to například probíhající Prague Biennale Photo 3.
Thýn je bezesporu jednou z nejzářivějších hvězd na poli současné české umělecké fotografie. S touto dnes již klasickou technikou pracuje novátorsky, na konceptuální bázi, a ve svých experimentech se dostává až k samotné podstatě a smyslu fotografie jako média. Zabývá se procesem jejího vzniku, vytváří například fotogramy či proužkové zkoušky. Zaznamenává plynutí času v osobním kontextu, své fotografické cykly tvoří podle svých slov tak dlouho, dokud se pro něj dané téma samo nevyčerpá. Cíleně hledá ideální kompozice. Ve snímcích spojuje několik úhlů pohledu i prostoru. Své fotografie nazývá „nenarativní“, příběh vytváří právě samotné plynutí času a vznik díla.
Právě nenarativnost fotografického média se dostává do popředí Thýnovy současné tvorby. Zabývá se jí v kontextu a hledá její východiska. Nová díla, zaměřená na tuto problematiku, budeme mít možnost vidět na jeho výstavě v Galerii Luxfer, a budou jistě stát za pozornost.
 anotace: Kateřina Štroblová

Více zde: http://www.galerieluxfer.cz/archiv/kdo-vystavoval-v-luxferu/jiri-thyn/

Ladislava Gažiová

Ladislava Gažiová (1981) se narodila na Slovensku, ve Spišské Nové Vsi. Její studium bylo poměrně pestré co se osobností, které na této cestě potkala, týče. Studium umění započala v roce 2000 v Košicích v ateliéru Adama Szantpetéryho, po dvou letech přestoupila do ateliéru Vladimíra Skrepla na pražské AVU a v roce 2008 ukončila své studium v ateliéru Jiřího Davida na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. V témže roce získala Cenu kritiky za mladou malbu.
 Laďa Gažiová je bezesporu nejzajímavější malířkou své generace. Od příchodu do Prahy se její postoj k malbě profiloval ve spolupráci se sourozeneckým  tandemem „Indie Twins“ - Anežkou a Jakubem Hoškovými. V díle Ladislavy Gažiové se objevují prvky street artu v podobě stříkaných šablon, konceptuální způsob myšlení, estetika hudební americké nezávislé scény a znaky a témata ze slovenského, či spíše romského venkovského prostředí.  Aktivně spolupracuje s romskými organizacemi a vede výtvarné kurzy pro romské děti.
            V současné době začala experimentovat s fotogramy. Spolu s přesunem k jiným technikám se mění rovněž obsahy její tvorby. Fotogramy, kresby, koláže a malé intervence do knih jsou zkoumáním obrysů a hledáním průsečíku mezi subjektivní poetikou a zájmem o podoby reflexe odlišných a vzdálených kultur.
            Ladislava Gažiová umí překvapit, a přes drsnou pravdivost sdělení ve svých obrazech a neotřelých prostorových realizacích i něžně potěšit. Ve chvíli vzniku této anotace nevíme, co v Galerii Luxfer uvidíme, jistě se můžeme těšit na další nevšední setkání s výjimečným umělcem.
Anotace: Luděk Rathouský

.....napsali o výstavě Ladislavy Gažiové
Nábojnice s mírovým poselstvím a další díla Romů, Gažiová bourá stereotypy
Česká Skalice – „Asi nejzajímavější věci jsou prázdné tankové nábojnice s vyrytým mírovým poselstvím,“ řekla malířka Ladislava Gažiová (1981) k dominantnímu prvku její výstavy Jak se staví ostrovy, která je k vidění v Galerii Luxfer. Tento jedinečný výstavní prostor tak opět zabrousil do pestrých vod současného českého umění.
Předtím, než Gažiová proměnila galerii v jakési pestré lidové muzeum, navštívila Muzeum romské kultury v Brně. V této souvislosti si vybrala celkem 70 exponátů, které se jí zdály zajímavé, z nichž polovinu ji muzeum zapůjčilo. „Některá díla jsou od poučených výtvarníků, jiná jsou naivní a další lidová až dekorativní,“ uvedla umělkyně, která měla koncepci českoskalické výstavy dobře promyšlenou.
Součástí expozice jsou exponáty lidového dekorativního umění, portréty, malby, obrazy, které  odkazují k holocaustu, krajiny i běžné výjevy. Závěsné věci Gažiová doplnila objekty. Kromě nábojnic, lze na výstavě najít plastiku s erotickým motivem a myslivcem. Interiér je vyzdoben malířským válečkem, jak to kdysi bylo v bytech běžné. „Je to moje představa muzea. Ta podmalba má jednotlivé práce oddělovat,“ vysvětlila.  Zajímavostí pozoruhodné výstavy je jakési okno namalované na stěně s „výhledem“  a rozmanitými motivy.
„Tento výjev na zdi se objevil v jedné z romských osad. Jde o iluzivní okno, kde jsou znázorněné Tatry, krajina, ale v okně je i písmo. Není mi známo, co to písmo znázorňuje, ale vypadá to velmi zajímavě. Mohou se tam hledat významy, ale jsou to spíš dekorativní věci. Často v těch místnostech okna nejsou, tak si je tam vytvoří sami obyvatelé,“ uvedla Gažiová, která si přála, aby na výstavě byla běžná témata, taková, jaká ve skutečnosti jsou. Aby tam byly normální, klasické věci.
Díla Romů se dají snadno zařadit do kategorie art brut, čili umění v syrovém stavu. To nevylučuje ani autorka. „Dalo by se to do této kategorie zařadit,“ připustila a poznamenala, že název výstavy Jak se staví ostrovy, která potrvá do 28. července, vyšla ze skutečnosti, že o Romech jsou mezi lidmi rozšířené různé stereotypy. Například, že se jen baví, tančí, zpívají a podobně.   „Tak tomu samozřejmě není. Právě to stereotypní pohlížení na romskou kulturu vytváří umělé ostrovy. Jsem ale toho názoru, že kulturní vlivy se naopak propojují,“ dodala Gažiová, která pochází ze Slovenska a žije v Praze.                  
Text: Hynek Šnajdar

..........rozhovor s LG

Nechci vytvářet kulturní ostrovy
Galerie Luxfer v České Skalici pokračuje v nastoupené cestě a představuje mladé umělce současné české výtvarné scény. Nyní je zde k vidění výstava slovenské autorky Ladislavy Gažiové (1981) - Jak se staví ostrovy. Autorka navštívila Muzeum romské kultury, vybrala díla romských výtvarníků a vytvořila v Luxferu pozoruhodné lidové muzeum. „Šlo mi o to, upozornit na stereotypy, které panují o Romech,“ říká Gažiová.
Záleží vám na tom, aby obrazy vzbuzovaly v divákovi emoce?
Ty starší věci je určitě vzbuzovaly. Samozřejmě nemaluji se záměrem, abych potom očekávala nějaké emoce. Někteří lidé ale za mnou přišli a říkali mi, že je to dostalo, to mě moc překvapilo. Myslím si, že ve výtvarném umění to není příliš časté. Spíše v hudbě nebo ve filmu.
Pocházíte ze Slovenska a jste poloviční Romka. Odrazila se to ve vaší práci?
Romská menšina mě zajímá. Co se týče tvorby, tak spíše v tom ohledu, že panuje v souvislosti s Romy mnoho stereotypů a mýtů. V mé tvorbě se to projevilo.
Vedete výtvarné kurzy pro romské děti. Čím je pro vás tato aktivita důležitá?
Těmto aktivitám se věnuji několik roků. Spolupracuji s organizací Romea a občanským sdružením Slovo 21, které se zabývají romskou menšinou. Věnuji se romským dětem, jezdím na přednášky, učím je kreslit a mluvím s nimi o zkušenostech, jak se vypořádat se svojí identitou.
V roce 2007 jste získala prestižní evropskou cenu The Sovereign European Art Prize v Londýně a o rok později Cenu kritiky v Praze. Byly důležitým mezníkem pro váš další vývoj?
Bylo určitě dobré získat tyto ceny, ale mezník pro moji tvorbu to asi nebyl.

Co vystavujete v Galerii Luxfer?
Všechny věci, které jsou součástí výstavy, jsem si půjčila z Muzea romské kultury v Brně. Udělala jsem výběr určitých děl Romů, které se mi zdály zajímavé. Některá díla jsou od poučených výtvarníků, jiná jsou naivní a další lidová až dekorativní. Výběr věcí do těchto muzeí je zajímavým tématem. Zajímalo mě, proč tato muzea vnikají, co v nich je, jaké mají cíle. Byla mi zapůjčena jen část věcí, které jsem si vybrala.
Jak jste postupovala v koncepci výstavy?
Měla jsem to promyšlené. Je tam lidové dekorativní umění, portréty, malba, potom obrazy, které odkazují k holocaustu, krajiny a běžné výjevy. Závěsné věci jsem doplnila objekty. Jsou tam dvě prázdné tankové nábojnice, do nichž jsou vyryty motivy s mírovým poselstvím, a také tam je plastika s erotickým motivem a myslivcem. Interiér je vyzdoben malířským válečkem, jak to kdysi bylo v bytech běžné. Je to moje představa muzea. Ta podmalba má jednotlivé práce oddělovat.
Co vyjadřuje název výstavy Jak se staví ostrovy?
Souvisí to s obvyklým a rozšířeným stereotypem, že právě takto vypadá romská kultura. Vytváří se tak uměle kulturní ostrovy. Jsem toho názoru, že kulturní vlivy se naopak propojují. Ve společnostech to ale bývá jinak. Místo, aby docházelo ke kulturnímu sjednocování, naopak dochází k separování. To je podle mě nešťastné. Samozřejmě národnostní muzea jsou důležitá, ale zároveň je to separace. Proto se výstava jmenuje Jak se staví ostrovy.
Na vysoké škole jste studovala také v ateliéru Jiřího Davida, který měl v Luxferu rovněž výstavu. Byl inspirujícím kantorem?
Jirka byl velmi důležitý profesor nejen pro mě, ale pro celou generaci výtvarníků. Pod jeho vedením jsme museli každý den uvažovat o důvodech, proč děláme to, co děláme, v jakém kontextu tvoříme, co nás k tomu vede a podobně. Neustále jsme museli uvažovat o umění,  o práci, vedl nás ke kritickému myšlení, což je strašně důležité. To všichni pedagogové nedělají a Jirka je v tom hodně důsledný. Myslím, že svým přístupem vychoval hodně významných umělců.
Cítíte se být v současné době více malířkou nebo spíše konceptuální umělkyní?
Je to propojené. I když jsem konceptuální umění studovala, souběžně s tím jsem stále malovala. Neodděluji to od sebe a ani to nemám ráda.
Věnovala jste se kreslení a malování už v útlém věku?
Je to náhoda, neměla jsem s tím nic společného. Byla jsem klavíristka a chtěla jsem jít na konzervatoř. Bála jsem se ale, že mě nepřijmou, protože mě nebavila teorie. Řekla jsem si, že zkusím jít na nějakou výtvarnou uměleckou školu, abych se dostala do většího města. Několik měsíců před přijímačkami jsem stále kreslila a oni mě přijali.
Nelitujete toho, že nejste klavíristka?
Člověk většinou chce to, co nemá. Kdybych byla klavíristkou, což je dost těžká řehole, tak bych si říkala, proč nejsem raději malířkou. Výtvarníci mají podle mého větší volnost, a to mně vyhovuje.
Máte nějakou představu, co byste chtěla v blízké budoucnosti dělat?
Plánuji návrat k malbě, po které se mi stýská. Ještě ale nevím, co konkrétně budu dělat.
 Text: Hynek Šnajdar
                                                                                   
Více zde: http://www.galerieluxfer.cz/archiv/kdo-vystavoval-v-luxferu/ladislava-gaziova/


IVETA PILAŘOVÁ
Nulová energie
Iveta Pilařová (nar. 1975) studovala od roku 1995 na VŠUP v Praze ateliér keramiky a porcelánu, ateliér alternativních technik a nakonec doktorské studium v ateliéru intermediální konfrontace.
Iveta Pilařová už dlouho trpí jednou z forem roztroušené sklerózy. Zhoršující stav ji pozvolna začal činit potíže při její oblíbené sochařské práci, a tak se je rozhodla využít ve svůj prospěch a použít téma pocitu nemoci a nemohoucnosti jako ústřední motiv svých děl. V rané sérii obrazů Okno zobrazovala svůj každodenní pohled z okna bytu na křižovatku. Stejný motiv, stejná křižovatka, pouze měnící se počasí a náhodní kolemjdoucí. Tísnivý pocit vězení bez viny. Její schopnost předávat své pocity s notnou dávkou vtipu a nadsázky je nevšední. Handicap, který se stal  jejím hlavním tématem, jehož dojem dokáže bez zavádějících slov předat v emocionální rovině, je v jejím podání sdílný, ale bez sentimentu nebo žádosti po soucitu. Na výstavě Nezměrné sny a kroky v galerii 207 v roce 2009 jednoduše opatřila hůl figuríně z výkladní skříně, přičemž tato byla konfrontována videem defilujících důchodců o holích. Její disertační práce, Transformace handicapu uměním, se také zabývala tímto osobním tématem. Instalace byla tvořena videem, malbou na podlaze a  invalidním  vozíkem, vyvinutým ve spolupráci s ČVUT, který v osmičkách samostatně jezdil po galerii.
Dá se předpokládat, že  výstava v Galerii Luxfer se bude také nějakým způsobem dotýkat světa, do nějž neradi nahlížíme; do světa omezení a vyčlenění, do světa umění Ivety Pilařové.
Anotace: Luděk Rathouský

 DENÍK.CZ ................rozhovor s Ivetou Pilařovou

Na operaci mě vezli s postelí jako malířku Fridu Kahlo na výstavu“
Rozhovor týdne s výtvarnicí Ivetou Pilařovou, která před lety onemocněla roztroušenou sklerózou a tuto nemoc využívá jako téma pro svou tvorbu, vedl redaktor Hynek Šnajdar
Její díla působí emocionálně, ale bez zbytečného sentimentu a soucitu. Iveta Pilařová z Vrchlabí, která studovala na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze ateliér keramiky a porcelánu, ateliér alternativních technik a doktorské studium v ateliéru mediální konfrontace, od roku 1993 trpí jednou z forem roztroušené sklerózy. Poprvé zpracovala motiv vyrovnání se s handicapem ve své diplomové práci. Po letech jí její horšící se zdravotní stav pozvolna začal činit potíže při její oblíbené sochařské práci a tak začala využívat projevy nemoci, jako je pocit nemohoucnosti, jinakosti a vyloučení, jako ústřední motiv či inspiraci ve své tvorbě.
Práce, které mají nyní možnost vidět návštěvníci Galerie Luxfer v České Skalici na výstavě nazvané Nulová energie, nepostrádají vtip a nadhled. „Samozřejmě, že na tu nemoc stále myslím, je stále přítomná. Není to ale pro mě to stěžejní. Měla jsem pocit, že je potřeba o určitých věcech dát vědět ve smyslu nějaké osvěty,“ říká Iveta, která s nemocí nejen statečně bojuje, ale hlavně se ve svých dílech snaží svůj osud odlehčit. „Jsem ráda, když do svých prací dostanu vtip a nadhled,“ dodává.
Mezi výrazné mezníky její tvorby nepochybně patří dvouletý projekt Okno, kdy přenášela na obrazy svůj pohled z okna bytu na křižovatku, kde se stále mění kolemjdoucí, počasí, stavba v pozadí. Součástí prezentace v Galerii Entrance bylo video.  Na jedné polovině obrazovky byly promítány obrazy a na druhé polovině souběžně zachycovalo video reálný výhled z okna. Velmi zajímavý byl rovněž projekt Být viděn, který pracuje s myšlenkou užívání vycházkové hole v reflexní barvě a tím lepší viditelnosti. Na webové stránce projektu bylo umístěno jakési propagační video složené ze záběrů v pražské MHD a nabídka zaslání holí poštou. Video ověřovalo, jestli při použití hole v reflexní barvě si cestující handicapovaného lépe všimnou a pustí ho sednout.
„Přijeli lidé ze Švýcarska a já měla zrovna v Praze výstavu. Pro ně byl postižený umělec ten, který maluje ústy, nohama a jeho tvorba je spojená s nějakou charitou.“
Co holku z podkrkonošského Vrchlabí vedlo studovat školu uměleckého směru, žila jste v rodinném prostředí, které umění přálo?
Ne, nikdo z rodiny nepracuje v umělecké oblasti. Já jsem si vždycky kreslila, jako dítě omalovávala a obkreslovala. Potom jsem chodila do Lidové školy umění ve Vrchlabí a tam jsem si také nepřišla nijak výjimečná. Prostě mě to bavilo.
Na střední školu uměleckého zaměření do Bechyně vás přivedla právě záliba v kreslení a malování?
V nápadu jít na uměleckou školu mě podpořil tehdy ještě přítel mojí sestry, který byl u Bechyně na vojně. Říkal, že je tam keramická škola a že bych se o ni mohla zajímat. Poradkyně na základní škole mě ale od toho odrazovala a tvrdila, že berou pouze dva lidi z kraje. Řekla jsem si ale, že to zkusím. Jela jsem s rodiči na talentové a přijímací zkoušky. Dostala jsem se na obor výtvarné zpracování keramiky. Potom jsem tam strávila bezvadné čtyři roky.
Na vysoké škole jste zpočátku studovala ateliér keramiky a porcelánu. Proč zrovna tento obor?
V té době mě nenapadlo nic jiného než pokračovat v keramice na Uměleckoprůmyslové škole v Praze.
Myslíte si, že je ještě dnes pohlíženo na lidi postižené nějakým handicapem jako na něco nepatřičného?
Lidi mají tendenci si to někam zařadit. Vzpomínám si, že jednou přijeli lidé ze Švýcarska a já měla zrovna v Praze výstavu. Oni očekávali obrazy, ale byla to spíše instalace v prostoru. Malované obrazy byly skryté ve videoprojekci. Pro ně byl postižený umělec ten, který maluje ústy, nohama a jeho tvorba je spojená s nějakou charitou a ne se současným uměním. Nedokázala jsem jim vysvětlit, že tomu tak není.
Není kult zdravého a krásného těla, který je teď v kurzu, jen obrazem strachu před nepohodlnými skutečnostmi jako jsou nemoc, stáří, bezmocnost a smrt?
Panuje představa, že tvořící člověk je normálně zdravý, mladý. Když je starý a ještě tvoří, tak to už v očích lidí něco znamená, je výjimečný. Samozřejmě, že zdraví lidé se snaží nepříjemné pocity související s nemocí či bezmocností z mysli vytěsnit, ale je to součást našeho života.
Co vám proběhlo hlavou, když vám diagnostikovali roztroušenou sklerózu, kdy to bylo?
Bylo to v roce 1993. Nejdříve mi lékaři nezjistili, co mi vlastně je. Měla jsem před maturitou. Ale po roce se ataka vrátila a já byla vyděšená. Celý podzim jsem strávila v nemocnici a odložila o rok nástup na VŠUP. Diagnóza se potvrdila, ale lékař se s rodiči rozhodli, že mi to neřeknou, myslela jsem si, že mám něco s nervovým systémem. Cítila jsem se docela dobře, tak jsem tomu nevěnovala moc pozornost. Nechtěla jsem si to připustit, ani to řešit. Jen jsem si každý rok šla lehnout do nemocnice s atakou, což vysoká škola časově docela dobře umožňuje. Pak jsem mluvila s jiným doktorem v jeho soukromé ordinaci, který si myslel, že to asi vím. Ten se najednou o té nemoci zmínil a já už jsem definitivně věděla, že ji mám. Zároveň jsem ale věděla, že jsou lidé, kteří mají tuto nemoc dvacet let a chodí i pracují.
„Říkala jsem si, čím by se dal ten problém odlehčit, protože ta nemoc je sama o sobě téma, tak proč ho nevyužít jako téma tvorby.“
Jak na to reagovalo vaše okolí?
Nikomu jsme to neříkala. Věděli to asi čtyři moji nejbližší kamarádi ze střední školy, se kterými jsme dál studovali v Praze.  Nebylo potřeba o tom mluvit, ani to nikomu vysvětlovat, protože to na mě nebylo vidět.
Vy jste se rozhodla, že použijete téma nemoci jako ústřední motiv svých děl. Jak jste se jí chtěla umělecky zmocnit?
Měla jsem pocit, že je potřeba o určitých věcech dát vědět ve smyslu nějaké osvěty. Časem se přidaly urologické problémy. Říkala jsem si, čím by se dal ten problém odlehčit, protože ta nemoc je sama o sobě téma, tak proč ho nevyužít jako téma tvorby. Napadlo mě například, že by mně pomohly kalhoty, které mají rozpínání v rozkroku, abych si mohla po cestě někam odskočit a nemusela je svlékat, aby to nebylo tak nápadné. Zdálo se mi to jako vtipné řešení. Vznikl ale větší projekt, spolu s krátkým filmem o dívce s urologickými problémy a katalogem. Trochu jsem bojovala s tím, že téma nemoci a problému lidi vlastně odpuzuje, zároveň jsem měla potřebu o tom dát vědět.
V cyklu obrazů Okno jste zobrazovala každodenní pohled z okna bytu na křižovatku, kde se vše stále mění. Co vám pohled z okna přinášel?
Projekt vznikal spontánně a postupně. Trpěla jsem v tomto období na chřipky, které se zdály nekonečné. Tak jsem si přitáhla stůl k oknu a začala malovat na kartony výhled z okna. Napadlo mě stále v tom pokračovat. Dlouhodobě jsem musela sedět na jednom místě. Ten cyklus probíhal přes dva roky, takže čtvero roční období se dvakrát opakovalo a celé okolí se díky stavbě proměňovalo. Malování mě bavilo. Každý obrázek je opatřen datem svého vzniku a nějakou glosou, kterou jsem považovala za důležitou zmínit. Prezentaci doplňuje video. Bylo zajímavé sledovat tu proměnu stejného místa, kde nic ani na chvíli nezůstává stejné.
Na výstavě Nezměrné sny a kroky v Galerii 207 v Praze v roce 2009 jste k figuríně z výkladní skříně přidala růžovou reflexní hůl a žlutou pro příchozího návštěvníka. Na to navazoval projekt reflexních holí. Co to bylo?
Ten projekt se jmenuje Být viděn. Začala jsem sama nosit hůl, protože fyzioterapeutka mně řekla, že je lepší si nějak při chůzi vypomoci, než se naučit špatný stereotyp chození, který nohy zatěžuje. Když jsem začala hůl nosit, nebyla to taková ze zdravotních potřeb, ale originálně a elegantně provedená. Hodně lidí si myslelo, že je to jen nějaký doplněk. A ona tak skutečně vypadala. U sebe jsem si uvědomila, že hůl byla pro mě důležitým nonverbálním sdělením pro ostatní. Začala jsem pracovat s holemi nasprejovanými reflexním sprayem. Poté byly lakovány průhledným lakem. O hole měli zájem i senioři ze svazu důchodců, kteří chtěli větší množství holí. Bylo by fajn najít průmyslové řešení barevnosti holí, aby se barva neodprýskávala. Byla bych ráda, kdyby se toho někdo ujal.
Filip Jakš vás v článku o vaší tvorbě přirovnal vzdáleně k mexické malířce Fridě Kahlo, která také trpěla zdravotním handicapem. Souhlasíte s tím přirovnáním?
Řekla bych, že mně lichotil. Musím ale poznamenat, že když jsem byla na urologické operaci, tak mě na operační sál vzali i s postelí. Já jsem tomu zřízenci řekla, že si připadám jako Frida Kahlo a on nevěděl, o čem mluvím. Vysvětlila jsem mu, že to byla mexická malířka, která měla také problémy s chůzí, a na její vlastní vernisáž ji vezli nebo spíš nesli s postelí.
„Setkávám se s lidmi, kterým se stal úraz, jsou vyřazení z běžného života a nevědí, co mají dělat. Je mi hloupé jim říkat, aby si našli nějakého koníčka, který jim pomůže.“
Limituje vaše onemocnění tvůrčí možnosti?
Určitě. Práce, která vyžaduje nějaké fyzické úsilí a delší přípravu, kterou bych jako zdravá normálně zvládla, je už teď pro mě nepředstavitelná.
Pomáhá vám tvorba se s nemocí vyrovnávat snadněji?
Myslím si, že ano. Samozřejmě, že na tu nemoc stále myslím, je stále přítomná. Není to ale pro mě to stěžejní. Setkávám se s lidmi, kterým se stal úraz, jsou vyřazení z běžného života a nevědí, co mají dělat. Je mi hloupé jim říkat, aby si našli nějakého koníčka, který jim pomůže. Mně tvorba pomáhá, mám potřebu něco sdělit a vytvářet, vím, co budu dělat a kam to směřuje. Kromě tvorby také každý den cvičím a chodím na procházky se psem. Všechny činnosti, které každý den dělám, si ale musím rozložit a naplánovat.
Nyní vystavujete v českoskalické Galerii Luxfer. Na co jste se zaměřila?
Věci na tuto výstavu vznikaly průběžně asi dva roky. Vyfotila jsem děti přes plot a namalovala obraz. To téma plotu se mi líbilo a pokračovala jsem dál s větším zaměřením na malé děti.  Přes děti jsou namalované mříže, což vyjadřuje pocit mé nepřístupnosti k těm dětem.  Pro diváka to vypadá, že jsou děti v zamřížovaném světě, ale podle mojí interpretace k nim nemůžu já. Také jsem do obrazů promítla svou nenaplněnou roli mateřství. Zvažovala jsem název pro výstavu „Teta“. Pro všechny děti jsem a budu teta. Ne máma. Uvědomuji si, jak právě díky nemoci se změnil můj život a možnosti. Výstavu obrazů doplňuje drobná instalace.                                                                                      Hynek Šnajdar, Deník

Očima blízkých
Luděk Rathouský, výtvarník a kurátor
„Iveta tvoří úplně z jiných pohnutek než ostatní umělci. Mnozí z nich stále touží dobývat nějaké cíle, ona to tak úplně nemá. Nepotřebuje dobývat žádné mety, ale spíše ohledávat svůj osobní prostor a snažit se ho pochopit. Je v tom určitá přemýšlivost, ale ne přímo v tom duchovním smyslu, který nijak nepraktikuje. Mám pocit, že Iveta je tak trochu věčný outsider, který vejde ve známost někdy, až tady nebude. Fragmenty jejich prací, jak se často stěhovala, jsou do dneška v různých ateliérech. Ona třeba vnímá věci, které udělala před patnácti lety jako důležité, což já jako výtvarník tak vůbec nemám a dokážu se od nich odstřihnout. Iveta Pilařová je obrovský bojovník, přestože vypadá křehce. Před více než patnácti lety onemocněla. Ona s tou nemocí neuvěřitelně bojuje, má v sobě skutečně obrovský beraní roh. Za to si zaslouží obdiv.“

Kateřina Štroblová, historička umění
„S Ivetou Pilařovou a její tvorbou jsem se seznámila, až když studovala v doktorském programu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Ve směřování a obsahu své tvorby už tedy byla hotovou osobností, směřující k různým formám uměleckého vyjádření svého velkého tématu – vážné nemoci, fungování s ní v normálním životě a boji s různými druhy sociálního vykořenění a předsudků. Iveta tato téma podává sice vážně, ale zároveň s určitým humorem a nadhledem sobě vlastním. Divákům, kteří stojí „na druhé straně“ otevírá pohledy nejen na všední realitu života s handicapem, ale nutí jej také zamyslet se nad dílčími problémy, které nám prvotně na mysl ani nepřijdou. V umění Ivety Pilařové ale nenajdeme sebelítost ani zbytečné drama, a o to je nám bližší a srozumitelnější.“

Jiří David, výtvarník a pedagog
DE„Práce Ivety Pilařové vycházející z hluboké osobní zkušenosti, z boje, o kterém lze říci, že je bojem o skutečné přežití. Není to „jen“ sofistikovaná hra na něco, na cokoliv. Přesto se Iveta rozhodla tento boj ve své práci, jež obecně nazýváme uměním, emocionálně neglorifikovat jako prostor pro emotivní či případně laciné lítostivé „vydírání“ nás „zdravých“. Její práce není o odevzdanosti, ale je o smíření se sebou samým a následně o plně reflektovaném vzájemném sdílení. Je i o uvědomělém pochopení toto její nejednoduché a bolestivé smíření transformovat do jazyka umění, který je ve své podstatě nesmiřitelný, tvrdý, nelítostný. Přesto autentičnost jejich otázek je uvěřitelná. Odpovědi logicky přicházejí v podobách potřebnosti. Co více si umění může na tomto poli přát.“
__________________________________________________________________________________________________________________________________

DENÍK.CZ o výstavě Ivety Pilařové v LUXFERU

Do obrazů dětí Iveta Pilařová promítla nenaplněnou roli mateřství
Česká Skalice – Každý zdravotní handicap přináší rozmanitá omezení. Lidé, kteří jím trpí, mají mnohdy pocit bezmocnosti a společenského vyčlenění. Iveta Pilařová (38) z Vrchlabí, která už léta trpí jednou z forem roztroušené sklerózy, je však bojovník a nevzdává se. Místo, aby lkala nad svým osudem, svou nemoc využila ve svůj prospěch jako téma své tvorby. Její výstava Nulová energie, která je nyní k vidění v Galerii Luxfer, je toho zřejmým důkazem.
„Její schopnost předávat své pocity s notnou dávkou vtipu a nadsázky je nevšední. Handicap, který se stal  jejím hlavním tématem, jehož dojem dokáže bez zavádějících slov předat v emocionální rovině, je v jejím podání sdílný, ale bez sentimentu nebo žádosti po soucitu,“ hovoří trefně k tvorbě autorky kurátor galerie Luděk Rathouský.
Umělkyně pověsila na stěny galerie obrazy, na nichž si hrají, skotačí a smějí se děti ve svém obvyklém prostředí. „Věci na tuto výstavu vznikaly průběžně asi dva roky. Vyfotila jsem děti přes plot a namalovala obraz. To téma plotu se mi líbilo a malovala jsem dál,“ uvádí. Přes její obrazy dětí jsou namalované mříže. „Začala jsem dělat jakési mříže, což byl můj pocit mé nepřístupnosti k těm dětem.  Pro diváka to vypadá, že jsou děti v zamřížovaném světě, ale podle mojí interpretace k nim nemůžu já,“ prozradila.
Pilařová do obrazů s dětskou výraznou barevností začala promítat nenaplněnou roli mateřství. „Uvědomila jsem si, že bych děti, ani jejich výchovu nezvládla. Začala jsem je malovat s pocitem mně nedostupné věci z hlediska mého handicapu. Ta situace je dnes už pro mě natolik vyrovnaná, že už není potřeba to podávat smutným tónem,“ říká. K tomuto tématu nafotografovala známé a jejich děti, které pak převedla do obrazů. „Vidím u svých nejbližších, jak je péče o děti náročná. Proto se výstava jmenuje Nulová energie. Vnímám, jak je to pro mě nemožné a nedostupné,“ konstatuje autorka.
Jeden z vystavených obrazů s nedávno narozeným dítětem je oválný. Jde o podobu jakéhosi medailonku, který vysíval kdysi nad postelí jako zbožný obrázek, jako taková adorovaná Panna Marie s Ježíškem. „Trochu si z toho dělám legraci,“ připouští Pilařová, jež k obrazům přiřadila dvě výšivky. Na jedné zdravotní sestra podává matce čerstvé miminko, které však padá k zemi. Na druhé je žena na vozíčku, která se v galerii marně snaží podívat na obrazy přes bariéru diváků.
„Ta výšivka je inspirovaná zážitkem z londýnské Tate Modern Gallery, kde jsem si mohla půjčit invalidní vozík. Vyšli jsme do čtvrtého patra, kde byla výstava Fridy Kahlo. Protože znám její tvorbu, tak mně tak nevadilo, že na ty obrazy vůbec nevidím. Přede mnou stáli diváci, kteří se od obrazů nechtěli hnout, a já jsem z vozíku viděla pouze jejich záda. Tenkrát mě to hodně pobavilo,“ vzpomíná.
Na podlaze Galerie Luxfer leží také dva velké kameny. „Kameny na zemi jednak znázorňují moje nohy, které se mi za sebou špatně vláčejí, a také vyjadřují tíži při starání se o děti,“ vysvětluje Iveta Pilařová, která původně studovala na střední i vysoké škole v ateliéru keramiky a porcelánu. Nakonec školní léta ukončila doktorandským studiem v ateliéru intermediální konfrontace Jiřího Davida.                                                     Hynek Šnajdar


Více zde: http://www.galerieluxfer.cz/archiv/kdo-vystavoval-v-luxferu/iveta-pilarova/