06 srpna, 2012
21 července, 2012
.... plenér FaVU VUT Brno - tužka ve veřejném prostoru
DENÍK.CZ
Tužka ve veřejném prostoru jako hračka pro velké děti
Česká Skalice - Galerie Luxfer, která je zaměřená na současné české umění, přišla nedávno s nápadem připravit pro umělce letní plenér v ulicích města.
U zrodu nevšední výtvarné akce, která byla zakončena na Husově náměstí happeningem, stáli kurátor galerie, malíř a vedoucí ateliéru Malba II na Fakultě výtvarného umění v Brně Luděk Rathouský a jeho kolega Jiří Franta, malíř, pedagog a finalista Ceny Jindřicha Chalupeckého.
„Zvolili jsme téma Tužka ve veřejném prostoru, které vymyslel Jiří Franta. Kresba je totiž podle mě naprosto přirozenou, nedílnou součástí tvorby a líbil se mi nápad uvést ji do veřejného prostoru," řekl o této akci Luděk Rathouský.
Střelbou k obrázku
Tento výtvarník do happeningu přispěl kresbami pomocí střelby ze vzduchové pušky. „Celé to spočívá v tom, že do vzduchovky láduji tuhu a na desku připevním papíry. Vyzývám veřejnost, aby si vystřílela svoji kresbu. Tu potom signuji jejich jménem. Je to interaktivní a každý si odnáší své umělecké dílo," vysvětlil jeden ze spoluautorů českoskalického happeningu Luděk Rathouský.
Couvá a maluje
Jiří Franta použil ke své akci nejen tužku, ale také nákladní automobil. „Co to je za blbost?" ptali se náhodní kolemjdoucí, kteří autorovo počínání nemohli pochopit. Bylo to však jednoduché. Jiří Franta upevnil na podložku větší papír, k zadní části auta tužku a řidič, který z kabiny nemohl věc sledovat, couval a tužka zatím vytvářela na papíru obrazce.
„Jde o záznam toho, že se děje něco neadekvátního. Použil jsem k tomu nákladní auto. Výsledek je podřadný a nezajímá mě. Pro mě je důležitý neadekvátní proces ve veřejném prostoru," tvrdí Jiří Franta.
Podobnou akci už několikrát uspořádal s výtvarníkem Davidem Böhmem. „Přišli jsme třeba na stavbu a na jeřáb jsme připevnili tužku. Jeřáb pak udělal na bílé plátno tečku. Tužku jsme upevnili také na radlici bagru, který pak kreslil," dodal. Na happeningu se podíleli také studenti výtvarných škol.
Dva z nich upevnili tužku na zpětné zrcátko auta, stokrát objeli náměstí a tužkou při míjení papíru na stojanu tvořili linky. Roman Rejhold, výtvarník a majitel Galerie Luxfer, zase tužkami obkreslil náměstí o ploše 250 krát 150 metrů.
„Napadlo mě obkreslit půdorys náměstí jedna ku jedné a zkusit zjistit jeho skutečnou velikost. Stačily mi k tomu tři tužky," uvedl.
Alžběta Bačíková, studentka v ateliéru Luďka Rathouského v Brně, se nechala na několik hodin zdarma zaměstnat jako servírka v restauraci U Konvalinků. Tužku ve veřejném prostoru pojala tak, že roznášela piva a dělala tužkou čárky na papírové účty. „To byl můj vklad do happeningu," potvrdila. Další studentka Tamara Vlčková zaznamenávala do zápisníku celý jeho průběh. „Plenér považujeme za poznávací. Má potenciál a za rok bychom chtěli pokračovat. Chceme pozvat více studentů," slibuje na závěr Luděk Rathouský.
Text: Hynek Šnajdar
Foto: Galerie LUXFER
20 července, 2012
20 června, 2012
....DENÍK.CZ rozhovor s JD
'Musím tvořit, abych překonal prázdnotu a neustálé pochybnosti'
Východní Čechy - Výtvarník Jiří David bývá označován za kontroverzního umělce, který tvoří, co chce, a otevřeně říká, co si myslí. S oblibou a často střídá polohy své tvorby: maluje, fotí, tvoří objekty i instalace. Jeho červené neonové srdce, které se před lety rozsvítilo nad Pražským hradem, rozvířilo nebývalé a protichůdné emoce.
O jedné ze svých nejznámějších instalací, neonovém srdci nad Pražských hradem, Jiří David říká:. „Když jsem dělal srdce, těšil jsem se, že to lidi potěší, že je to pozitivní, ale opak byl pravdou."
Jiří David patří mezi nejznámější české výtvarníky. Byl zakladatelem dnes už neexistující legendární výtvarné skupiny Tvrdohlaví. Kromě své pestré a rozmanité tvorby, kterou diváci znají z prestižních galerií u nás i ve světě, se věnuje pedagogické činnosti. Vede Ateliér Intermediální konfrontace na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Nyní vystavuje v Galerii Luxfer, v malém východočeském městě Česká Skalice.
Jste velmi známý umělec. Proč vystavujete na periferii v České Skalici v ne příliš známé Galerii Luxfer?
Nedělám v tom zásadní rozdíl. Je jedno, zda vystavuji v exkluzivních galeriích v New Yorku, Londýně či Berlíně. Důležitá je pro mě atmosféra toho místa. Měl jsem možnost si Luxfer prohlédnout na fotografiích, které jsou na webu. Zaujal mě ale hlavně výborný program galerie a samozřejmě skvělí umělci, kteří tady vystavovali. Nebyl tedy důvod tady nevystavovat. Navíc Luděk Rathouský, jeden z provozovatelů galerie, byl můj student, když jsem učil na Akademii výtvarných umění v Praze, což je mi obzvlášť milé.
Moc jste se nerozmýšlel a řekl hned ano?
Vystavovat v Luxferu mi bylo nabídnuto před půl rokem a já jsem řekl, že pokud budu mít čas, rád to přijmu. Občas dělám výstavy na periferii Čech. Je lepší je dělat na periferii Čech, než na periferii západní Evropy.
S čím jste tedy do Luxferu přijel, co vystavujete?
Pro tuto výstavu jsem si připravil to, co jsem si uvědomil před dvěma lety. Ve Dvořák Sec Galerii v Praze jsem na jeden obraz použil krabičky se zaschlými barvami. Zvlášť do volného prostoru jsem umístil jednu z nich a ona vytvořila samostatný obraz. Tehdy mě napadlo, kdybych měl tu možnost, udělat výstavu jenom z těch volně plujících krabiček po zdech ve spojení se zavěšeným kovovým půdorysem galerie. Krabičky jsem získal, měl je pět let na půdě a nevěděl, co s nimi. Jsou to vlastně samostatné miniobrazy. Součástí výstavy jsou také malé fotografie. Lidé se vyfotili vsedě na občanský průkaz, ale byla potřeba jen ta hlava. Ta se ustřihla a zbylo tělo. Jsou to fragmenty bezhlavých těl lidí, kteří sedí, a už nikdo neví, kdo to byl. Nabízí to mnoho výkladů, a to mě na umění baví.
Využíváte rozmanité umělecké prostředky: malbu, fotografii, objekty či instalace. Jsou to pro vás z tvůrčího hlediska rovnocenné disciplíny?
Vždycky volím medium ve vztahu k tomu, co chci říci a co je pro to vyjádření nejpříznivější. Nehledám formální znaky, ale důležitý je pro mě obsah sdělení. Pokud to vyjádří fotografie lépe než malba, udělám fotku a naopak. Pro menší galerii se snažím vytvořit jedno tělo. To znamená, že chci vtáhnout galerii do toho, co vystavuji.
Máte někdy o své práci pochybnosti?
Pokaždé pochybuji o své práci a jsem skeptický. Musím to ale dělat dál nejen, abych zaplnil tu prázdnotu, ale také abych tu pochybnost překonal. Je jasné, že se ta skepse pořád vrací zpátky. Je to průvodní jev mojí tvorby.
Jak je na tom současné české umění?
Řekl bych, že na tom není špatně ve vztahu k tomu, kolik v této zemi žije lidí. Myslím si, že těch padesát umělců přes všechny generace je tady schopno konkurovat všemu současnému světovému umění. Víc jich asi nebude, prostě to není možné.
Luxfer se zaměřuje spíše na mladší generaci umělců. Měli tady výstavu Pavel Sterec, Rafani, Petra Herotová či Václav Magid. Nepoučení diváci měli ale problém pochopit to, co vidí. Není současné umění nečitelné?
Svým způsobem je trochu nesrozumitelné, ale z poloviny je to na divákovi, který do galerie přichází. Nikdo z nás nedělá v ateliéru s tím, že a priori myslí na diváka. Nemyslí, nemůže myslet. Domnívám se, že umění nemůže okamžitě zachytit obecný vkus. Neznamená to, že musí být zásadně nesrozumitelné. Určitě by to diváka mělo nutit k přemýšlení a k hledání vlastního způsobu nahlížení na dílo. Tato interakce mezi divákem a uměleckým dílem je velmi důležitá. Nevzdělaný divák je ale vždy komplikovaný ve vztahu k současnému umění.
Měl by umělec divákovi vysvětlovat, co vytvořil?
To je individuální. Je tady ale jakési riziko, že umělec tím vysvětlováním může své dílo dezinterpretovat a sám vlastně neporozumět tomu, co vytvořil. Co se mě týče, snažím se, když mě o to někdo požádá, vysvětlit to, co jsem vytvořil. Umění má však tu výhodu a zároveň nevýhodu, že se nemusí vysvětlovat.
Proslul jste jako autor červeného srdce nad Pražským hradem či Trnovou korunou nad Rudolfinem. Tyto práce vzbuzovaly protichůdné emoce. Chtěl jste těmi díly rozpoutat diskusi k současnému umění?
Pokud něco děláte do veřejného prostoru, musíte počítat s tím, že veřejnost odborná i laická bude reagovat různě. Samozřejmě že jsem chtěl vyvolat určitou diskusi, nikoliv lacinou provokaci. Když jsem dělal srdce, těšil jsem se, že to lidi potěší, že je to pozitivní, ale opak byl pravdou. V Čechách to dostalo pořádnou masáž, všichni se k tomu vyjadřovali. Dodnes si to lidi pamatují. Zajímavé je, že když jsem udělal šestimetrovou hůl pro nevidomé na Václavském náměstí, tak si jí skoro nikdo nevšiml. Nakonec ji někdo ukradl a nikdy se nenašla.
Má cenu dělat umění, když, jak jste jednou řekl, politici nahradili roli umělce skvěle režírovaným nepřetržitým happeningem?
Ten výrok platí ve veřejném prostoru. Politici prostřednictvím médií vytěsňují z hlav obyvatel myslet na něco, co by bylo kreativní. Ten politický smog je nepřetržitý a všudypřítomný po celý den. Neuralgické body politické sféry, které se proměňují, strašně přitahují. Člověka to manipuluje a politici budí zdání, že oni jsou ti, kteří o všem rozhodují. Politici díky tomu přežívají, protože žijí s pocitem, že mají stále svoje obecenstvo.
Vraťme se ale k vašim uměleckým aktivitám. Co v současné době tvoří Jiří David?
Snažím se pracovat tak, aby každá série mých prací, která vzniká dva tři roky, byla zpochybněna novou sérií. To se děje právě teď. Nechci to moc prozrazovat, ale jsou to prosté věci, tak zvané betonové obrazy s konstrukcí, ale na plátně. Je to podivnost, ale více bych se o tom nechtěl zatím šířit. Ještě tak rok na tom budu pracovat. Kromě toho dělám občas video, teď mám dvě v hlavě.
Očima blízkých
Luděk Rathouský, výtvarník, přítel, kurátor:
„Důležitost Jiřího Davida vidím v tom, že razil na Akademii výtvarných umění, kde učil, novou doktrínu výuky. Postavil se proti tvrzení, že umělec má být hloupý vykonavatel něčí vyšší vůle. Od začátku se snažil vytvořit intelektuální kvas, víc než jakousi rukodělnou dílnu. Jako student jsem se naštěstí ocitl ve spárech tohoto umělce – pedagoga, který byl pro mě zásadní a iniciační pro můj život, když jsem se snažil dostat do světa umění. Často se o něm tvrdí, že je kontroverzní, což má svým způsobem rád, ale ten obraz o sobě nevytváří na zakázku."
Kateřina Štroblová, historička umění, kurátorka:
„Velmi si vážím toho, že taková osobnost jako Jiří David, která pro umění tolik udělala, vystavuje v malé českoskalické Galerii Luxfer. Byla bych ráda, kdyby si toho vážili i místní obyvatelé a šli se podívat na jeho výstavu. Měla jsem možnost poznat, že i takhle slavná osobnost je vlastně strašně fajn člověk, dokáže o svém díle mluvit a připravit srozumitelnou výstavu. Doufám, že je to další úspěšná výstava, která v Luxferu byla a na kterou se dá navázat."
Roman Rejhold, výtvarník, provozovatel Galerie Luxfer:
„Pro mě jako regionálního výtvarníka je projekt Galerie Luxfer určitým rozpolcením. Starám se o provoz galerie a výstava Jiřího Davida, velké osobnosti českého výtvarného umění, je pro mě splněný sen. Je to vlastně to, o co jsme se vždycky snažili. Cítím pokoru před tím, že se v České Skalici objeví umělec takového formátu a přímo pro naši galerii vytvoří konkrétní dílo. Je to monumentální věc, která prochází Luxferem, čehož si cením, protože je vidět, že se nesnažíme zbytečně. Myslím, že Jiří David a jeho tvorba má pro mě a galerii zásadní přínos."
Rozhovor: Hynek Šnajdar
Východní Čechy - Výtvarník Jiří David bývá označován za kontroverzního umělce, který tvoří, co chce, a otevřeně říká, co si myslí. S oblibou a často střídá polohy své tvorby: maluje, fotí, tvoří objekty i instalace. Jeho červené neonové srdce, které se před lety rozsvítilo nad Pražským hradem, rozvířilo nebývalé a protichůdné emoce.
O jedné ze svých nejznámějších instalací, neonovém srdci nad Pražských hradem, Jiří David říká:. „Když jsem dělal srdce, těšil jsem se, že to lidi potěší, že je to pozitivní, ale opak byl pravdou."
Jiří David patří mezi nejznámější české výtvarníky. Byl zakladatelem dnes už neexistující legendární výtvarné skupiny Tvrdohlaví. Kromě své pestré a rozmanité tvorby, kterou diváci znají z prestižních galerií u nás i ve světě, se věnuje pedagogické činnosti. Vede Ateliér Intermediální konfrontace na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Nyní vystavuje v Galerii Luxfer, v malém východočeském městě Česká Skalice.
Jste velmi známý umělec. Proč vystavujete na periferii v České Skalici v ne příliš známé Galerii Luxfer?
Nedělám v tom zásadní rozdíl. Je jedno, zda vystavuji v exkluzivních galeriích v New Yorku, Londýně či Berlíně. Důležitá je pro mě atmosféra toho místa. Měl jsem možnost si Luxfer prohlédnout na fotografiích, které jsou na webu. Zaujal mě ale hlavně výborný program galerie a samozřejmě skvělí umělci, kteří tady vystavovali. Nebyl tedy důvod tady nevystavovat. Navíc Luděk Rathouský, jeden z provozovatelů galerie, byl můj student, když jsem učil na Akademii výtvarných umění v Praze, což je mi obzvlášť milé.
Moc jste se nerozmýšlel a řekl hned ano?
Vystavovat v Luxferu mi bylo nabídnuto před půl rokem a já jsem řekl, že pokud budu mít čas, rád to přijmu. Občas dělám výstavy na periferii Čech. Je lepší je dělat na periferii Čech, než na periferii západní Evropy.
S čím jste tedy do Luxferu přijel, co vystavujete?
Pro tuto výstavu jsem si připravil to, co jsem si uvědomil před dvěma lety. Ve Dvořák Sec Galerii v Praze jsem na jeden obraz použil krabičky se zaschlými barvami. Zvlášť do volného prostoru jsem umístil jednu z nich a ona vytvořila samostatný obraz. Tehdy mě napadlo, kdybych měl tu možnost, udělat výstavu jenom z těch volně plujících krabiček po zdech ve spojení se zavěšeným kovovým půdorysem galerie. Krabičky jsem získal, měl je pět let na půdě a nevěděl, co s nimi. Jsou to vlastně samostatné miniobrazy. Součástí výstavy jsou také malé fotografie. Lidé se vyfotili vsedě na občanský průkaz, ale byla potřeba jen ta hlava. Ta se ustřihla a zbylo tělo. Jsou to fragmenty bezhlavých těl lidí, kteří sedí, a už nikdo neví, kdo to byl. Nabízí to mnoho výkladů, a to mě na umění baví.
Využíváte rozmanité umělecké prostředky: malbu, fotografii, objekty či instalace. Jsou to pro vás z tvůrčího hlediska rovnocenné disciplíny?
Vždycky volím medium ve vztahu k tomu, co chci říci a co je pro to vyjádření nejpříznivější. Nehledám formální znaky, ale důležitý je pro mě obsah sdělení. Pokud to vyjádří fotografie lépe než malba, udělám fotku a naopak. Pro menší galerii se snažím vytvořit jedno tělo. To znamená, že chci vtáhnout galerii do toho, co vystavuji.
Máte někdy o své práci pochybnosti?
Pokaždé pochybuji o své práci a jsem skeptický. Musím to ale dělat dál nejen, abych zaplnil tu prázdnotu, ale také abych tu pochybnost překonal. Je jasné, že se ta skepse pořád vrací zpátky. Je to průvodní jev mojí tvorby.
Jak je na tom současné české umění?
Řekl bych, že na tom není špatně ve vztahu k tomu, kolik v této zemi žije lidí. Myslím si, že těch padesát umělců přes všechny generace je tady schopno konkurovat všemu současnému světovému umění. Víc jich asi nebude, prostě to není možné.
Luxfer se zaměřuje spíše na mladší generaci umělců. Měli tady výstavu Pavel Sterec, Rafani, Petra Herotová či Václav Magid. Nepoučení diváci měli ale problém pochopit to, co vidí. Není současné umění nečitelné?
Svým způsobem je trochu nesrozumitelné, ale z poloviny je to na divákovi, který do galerie přichází. Nikdo z nás nedělá v ateliéru s tím, že a priori myslí na diváka. Nemyslí, nemůže myslet. Domnívám se, že umění nemůže okamžitě zachytit obecný vkus. Neznamená to, že musí být zásadně nesrozumitelné. Určitě by to diváka mělo nutit k přemýšlení a k hledání vlastního způsobu nahlížení na dílo. Tato interakce mezi divákem a uměleckým dílem je velmi důležitá. Nevzdělaný divák je ale vždy komplikovaný ve vztahu k současnému umění.
Měl by umělec divákovi vysvětlovat, co vytvořil?
To je individuální. Je tady ale jakési riziko, že umělec tím vysvětlováním může své dílo dezinterpretovat a sám vlastně neporozumět tomu, co vytvořil. Co se mě týče, snažím se, když mě o to někdo požádá, vysvětlit to, co jsem vytvořil. Umění má však tu výhodu a zároveň nevýhodu, že se nemusí vysvětlovat.
Proslul jste jako autor červeného srdce nad Pražským hradem či Trnovou korunou nad Rudolfinem. Tyto práce vzbuzovaly protichůdné emoce. Chtěl jste těmi díly rozpoutat diskusi k současnému umění?
Pokud něco děláte do veřejného prostoru, musíte počítat s tím, že veřejnost odborná i laická bude reagovat různě. Samozřejmě že jsem chtěl vyvolat určitou diskusi, nikoliv lacinou provokaci. Když jsem dělal srdce, těšil jsem se, že to lidi potěší, že je to pozitivní, ale opak byl pravdou. V Čechách to dostalo pořádnou masáž, všichni se k tomu vyjadřovali. Dodnes si to lidi pamatují. Zajímavé je, že když jsem udělal šestimetrovou hůl pro nevidomé na Václavském náměstí, tak si jí skoro nikdo nevšiml. Nakonec ji někdo ukradl a nikdy se nenašla.
Má cenu dělat umění, když, jak jste jednou řekl, politici nahradili roli umělce skvěle režírovaným nepřetržitým happeningem?
Ten výrok platí ve veřejném prostoru. Politici prostřednictvím médií vytěsňují z hlav obyvatel myslet na něco, co by bylo kreativní. Ten politický smog je nepřetržitý a všudypřítomný po celý den. Neuralgické body politické sféry, které se proměňují, strašně přitahují. Člověka to manipuluje a politici budí zdání, že oni jsou ti, kteří o všem rozhodují. Politici díky tomu přežívají, protože žijí s pocitem, že mají stále svoje obecenstvo.
Vraťme se ale k vašim uměleckým aktivitám. Co v současné době tvoří Jiří David?
Snažím se pracovat tak, aby každá série mých prací, která vzniká dva tři roky, byla zpochybněna novou sérií. To se děje právě teď. Nechci to moc prozrazovat, ale jsou to prosté věci, tak zvané betonové obrazy s konstrukcí, ale na plátně. Je to podivnost, ale více bych se o tom nechtěl zatím šířit. Ještě tak rok na tom budu pracovat. Kromě toho dělám občas video, teď mám dvě v hlavě.
Očima blízkých
Luděk Rathouský, výtvarník, přítel, kurátor:
„Důležitost Jiřího Davida vidím v tom, že razil na Akademii výtvarných umění, kde učil, novou doktrínu výuky. Postavil se proti tvrzení, že umělec má být hloupý vykonavatel něčí vyšší vůle. Od začátku se snažil vytvořit intelektuální kvas, víc než jakousi rukodělnou dílnu. Jako student jsem se naštěstí ocitl ve spárech tohoto umělce – pedagoga, který byl pro mě zásadní a iniciační pro můj život, když jsem se snažil dostat do světa umění. Často se o něm tvrdí, že je kontroverzní, což má svým způsobem rád, ale ten obraz o sobě nevytváří na zakázku."
Kateřina Štroblová, historička umění, kurátorka:
„Velmi si vážím toho, že taková osobnost jako Jiří David, která pro umění tolik udělala, vystavuje v malé českoskalické Galerii Luxfer. Byla bych ráda, kdyby si toho vážili i místní obyvatelé a šli se podívat na jeho výstavu. Měla jsem možnost poznat, že i takhle slavná osobnost je vlastně strašně fajn člověk, dokáže o svém díle mluvit a připravit srozumitelnou výstavu. Doufám, že je to další úspěšná výstava, která v Luxferu byla a na kterou se dá navázat."
Roman Rejhold, výtvarník, provozovatel Galerie Luxfer:
„Pro mě jako regionálního výtvarníka je projekt Galerie Luxfer určitým rozpolcením. Starám se o provoz galerie a výstava Jiřího Davida, velké osobnosti českého výtvarného umění, je pro mě splněný sen. Je to vlastně to, o co jsme se vždycky snažili. Cítím pokoru před tím, že se v České Skalici objeví umělec takového formátu a přímo pro naši galerii vytvoří konkrétní dílo. Je to monumentální věc, která prochází Luxferem, čehož si cením, protože je vidět, že se nesnažíme zbytečně. Myslím, že Jiří David a jeho tvorba má pro mě a galerii zásadní přínos."
Rozhovor: Hynek Šnajdar
07 června, 2012
06 června, 2012
......DENÍK.CZ o výstavě jiřího davida
Tvrdohlavý Jiří David: Galerie v galerii. Jako jeden artefakt
Česká Skalice – V malém východočeském městě na periferii republiky je už více než dva roky v provozu Galerie Luxfer. Přestože jde o galerii mimo velká kulturní centra, svým zaměřením patří mezi významné kulturní instituce. Pravidelně mapuje současné české umění a nyní se jejím provozovatelům podařil kurátorský „majstrštyk“.
Do 22. července tady totiž vystavuje Jiří David (56) jeden z nejvýznamnějších současných umělců, pedagog a zakládající člen už neexitující legendární skupiny Tvrdohlaví. Na české výtvarné scéně se pohybuje přes třicet roků.
Česká premiéra
Jiří David připravil expozici, která je součástí budoucí série výstav. Poprvé byl jeho záměr představen na Slovensku, v Bratislavě, ale česká premiéra se koná v České Skalici. „Dominantou výstavy je kovová mříž, která visí ze stropu galerie. „Objekt je půdorysem galerie. Zajímá mě, zda si divák uvědomuje, do čeho vchází. Navíc se galerie stává promítacím plátnem, protože osvětlením se objekt promítá na zeď. To znamená, že se vytváří galerie v galerii,“ popisuje expozici David.
Součástí výstavy jsou i papírové krabičky se zaschlými barvami umístěné na plexiskle a připevněné na zdi. „Krabičky jsem získal z litografické dílny a měl je doma několik let na půdě,“ pokračuje umělec. „Teprve teď našly uplatnění. Svou barevností vytvářejí samostatné miniobrazy. I když jsem vystudovaný malíř, neznamená to, že o obrazech uvažuji nutně tradičním způsobem.“ To je případ i těchto krabiček. Všechny jsou svébytnými obrazy. „Je to strukturální obraz, který má svoji vlastní identitu. S krabičkami lze libovolně levitovat po zdech a vytvářet stále nové kompozice,“ přibližuje svůj záměr Jiří David.
Recyklace
Výstavu doplňují také fotografie sedících lidských postav bez hlav. „Když se před lety přišel člověk vyfotit na občanku, fotograf ho zvěčnil celého vsedě. Ze snímku potom odstřihl hlavu a zbytek vyhodil. Objevil jsem ty hromady odpadů a lidi bez hlav si vzal. Ta anonymita lidí, o nichž už nikdo neví, jak vypadaly jejich tváře, mě zajímala a zbytky těch osobností začaly žít vlastním životem. Navíc si hodně diváků začne představovat, co to bylo za lidi, jak vypadali,“ vysvětluje David.
Polemika
Ve foyer galerie je rovněž objekt vytvořený z deseti na sebe připevněných obrázků. Na prvním v řadě je viditelná kresba postavy, kterou uprostřed přeřezává pila. „Kdysi jsem udělal sérii čtvercových obrázků. Pak jsem měl výstavu a rozhodl se pro náhodný výběr deseti z nich. Spojil jsem je do komínku a přeříznul je pilou. Nebyla to recese. Vytvořil jsem polemiku mezi tím, co fyzicky destruuji a vznikajícím novým objektem,“ dodal Jiří David.
Hynek Šnajdar
Česká Skalice – V malém východočeském městě na periferii republiky je už více než dva roky v provozu Galerie Luxfer. Přestože jde o galerii mimo velká kulturní centra, svým zaměřením patří mezi významné kulturní instituce. Pravidelně mapuje současné české umění a nyní se jejím provozovatelům podařil kurátorský „majstrštyk“.
Do 22. července tady totiž vystavuje Jiří David (56) jeden z nejvýznamnějších současných umělců, pedagog a zakládající člen už neexitující legendární skupiny Tvrdohlaví. Na české výtvarné scéně se pohybuje přes třicet roků.
Česká premiéra
Jiří David připravil expozici, která je součástí budoucí série výstav. Poprvé byl jeho záměr představen na Slovensku, v Bratislavě, ale česká premiéra se koná v České Skalici. „Dominantou výstavy je kovová mříž, která visí ze stropu galerie. „Objekt je půdorysem galerie. Zajímá mě, zda si divák uvědomuje, do čeho vchází. Navíc se galerie stává promítacím plátnem, protože osvětlením se objekt promítá na zeď. To znamená, že se vytváří galerie v galerii,“ popisuje expozici David.
Součástí výstavy jsou i papírové krabičky se zaschlými barvami umístěné na plexiskle a připevněné na zdi. „Krabičky jsem získal z litografické dílny a měl je doma několik let na půdě,“ pokračuje umělec. „Teprve teď našly uplatnění. Svou barevností vytvářejí samostatné miniobrazy. I když jsem vystudovaný malíř, neznamená to, že o obrazech uvažuji nutně tradičním způsobem.“ To je případ i těchto krabiček. Všechny jsou svébytnými obrazy. „Je to strukturální obraz, který má svoji vlastní identitu. S krabičkami lze libovolně levitovat po zdech a vytvářet stále nové kompozice,“ přibližuje svůj záměr Jiří David.
Recyklace
Výstavu doplňují také fotografie sedících lidských postav bez hlav. „Když se před lety přišel člověk vyfotit na občanku, fotograf ho zvěčnil celého vsedě. Ze snímku potom odstřihl hlavu a zbytek vyhodil. Objevil jsem ty hromady odpadů a lidi bez hlav si vzal. Ta anonymita lidí, o nichž už nikdo neví, jak vypadaly jejich tváře, mě zajímala a zbytky těch osobností začaly žít vlastním životem. Navíc si hodně diváků začne představovat, co to bylo za lidi, jak vypadali,“ vysvětluje David.
Polemika
Ve foyer galerie je rovněž objekt vytvořený z deseti na sebe připevněných obrázků. Na prvním v řadě je viditelná kresba postavy, kterou uprostřed přeřezává pila. „Kdysi jsem udělal sérii čtvercových obrázků. Pak jsem měl výstavu a rozhodl se pro náhodný výběr deseti z nich. Spojil jsem je do komínku a přeříznul je pilou. Nebyla to recese. Vytvořil jsem polemiku mezi tím, co fyzicky destruuji a vznikajícím novým objektem,“ dodal Jiří David.
Hynek Šnajdar
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
