'Musím tvořit, abych překonal prázdnotu a neustálé pochybnosti'
Východní Čechy - Výtvarník Jiří David bývá označován za kontroverzního umělce, který tvoří, co chce, a otevřeně říká, co si myslí. S oblibou a často střídá polohy své tvorby: maluje, fotí, tvoří objekty i instalace. Jeho červené neonové srdce, které se před lety rozsvítilo nad Pražským hradem, rozvířilo nebývalé a protichůdné emoce.
O jedné ze svých nejznámějších instalací, neonovém srdci nad Pražských hradem, Jiří David říká:. „Když jsem dělal srdce, těšil jsem se, že to lidi potěší, že je to pozitivní, ale opak byl pravdou."
Jiří David patří mezi nejznámější české výtvarníky. Byl zakladatelem dnes už neexistující legendární výtvarné skupiny Tvrdohlaví. Kromě své pestré a rozmanité tvorby, kterou diváci znají z prestižních galerií u nás i ve světě, se věnuje pedagogické činnosti. Vede Ateliér Intermediální konfrontace na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Nyní vystavuje v Galerii Luxfer, v malém východočeském městě Česká Skalice.
Jste velmi známý umělec. Proč vystavujete na periferii v České Skalici v ne příliš známé Galerii Luxfer?
Nedělám v tom zásadní rozdíl. Je jedno, zda vystavuji v exkluzivních galeriích v New Yorku, Londýně či Berlíně. Důležitá je pro mě atmosféra toho místa. Měl jsem možnost si Luxfer prohlédnout na fotografiích, které jsou na webu. Zaujal mě ale hlavně výborný program galerie a samozřejmě skvělí umělci, kteří tady vystavovali. Nebyl tedy důvod tady nevystavovat. Navíc Luděk Rathouský, jeden z provozovatelů galerie, byl můj student, když jsem učil na Akademii výtvarných umění v Praze, což je mi obzvlášť milé.
Moc jste se nerozmýšlel a řekl hned ano?
Vystavovat v Luxferu mi bylo nabídnuto před půl rokem a já jsem řekl, že pokud budu mít čas, rád to přijmu. Občas dělám výstavy na periferii Čech. Je lepší je dělat na periferii Čech, než na periferii západní Evropy.
S čím jste tedy do Luxferu přijel, co vystavujete?
Pro tuto výstavu jsem si připravil to, co jsem si uvědomil před dvěma lety. Ve Dvořák Sec Galerii v Praze jsem na jeden obraz použil krabičky se zaschlými barvami. Zvlášť do volného prostoru jsem umístil jednu z nich a ona vytvořila samostatný obraz. Tehdy mě napadlo, kdybych měl tu možnost, udělat výstavu jenom z těch volně plujících krabiček po zdech ve spojení se zavěšeným kovovým půdorysem galerie. Krabičky jsem získal, měl je pět let na půdě a nevěděl, co s nimi. Jsou to vlastně samostatné miniobrazy. Součástí výstavy jsou také malé fotografie. Lidé se vyfotili vsedě na občanský průkaz, ale byla potřeba jen ta hlava. Ta se ustřihla a zbylo tělo. Jsou to fragmenty bezhlavých těl lidí, kteří sedí, a už nikdo neví, kdo to byl. Nabízí to mnoho výkladů, a to mě na umění baví.
Využíváte rozmanité umělecké prostředky: malbu, fotografii, objekty či instalace. Jsou to pro vás z tvůrčího hlediska rovnocenné disciplíny?
Vždycky volím medium ve vztahu k tomu, co chci říci a co je pro to vyjádření nejpříznivější. Nehledám formální znaky, ale důležitý je pro mě obsah sdělení. Pokud to vyjádří fotografie lépe než malba, udělám fotku a naopak. Pro menší galerii se snažím vytvořit jedno tělo. To znamená, že chci vtáhnout galerii do toho, co vystavuji.
Máte někdy o své práci pochybnosti?
Pokaždé pochybuji o své práci a jsem skeptický. Musím to ale dělat dál nejen, abych zaplnil tu prázdnotu, ale také abych tu pochybnost překonal. Je jasné, že se ta skepse pořád vrací zpátky. Je to průvodní jev mojí tvorby.
Jak je na tom současné české umění?
Řekl bych, že na tom není špatně ve vztahu k tomu, kolik v této zemi žije lidí. Myslím si, že těch padesát umělců přes všechny generace je tady schopno konkurovat všemu současnému světovému umění. Víc jich asi nebude, prostě to není možné.
Luxfer se zaměřuje spíše na mladší generaci umělců. Měli tady výstavu Pavel Sterec, Rafani, Petra Herotová či Václav Magid. Nepoučení diváci měli ale problém pochopit to, co vidí. Není současné umění nečitelné?
Svým způsobem je trochu nesrozumitelné, ale z poloviny je to na divákovi, který do galerie přichází. Nikdo z nás nedělá v ateliéru s tím, že a priori myslí na diváka. Nemyslí, nemůže myslet. Domnívám se, že umění nemůže okamžitě zachytit obecný vkus. Neznamená to, že musí být zásadně nesrozumitelné. Určitě by to diváka mělo nutit k přemýšlení a k hledání vlastního způsobu nahlížení na dílo. Tato interakce mezi divákem a uměleckým dílem je velmi důležitá. Nevzdělaný divák je ale vždy komplikovaný ve vztahu k současnému umění.
Měl by umělec divákovi vysvětlovat, co vytvořil?
To je individuální. Je tady ale jakési riziko, že umělec tím vysvětlováním může své dílo dezinterpretovat a sám vlastně neporozumět tomu, co vytvořil. Co se mě týče, snažím se, když mě o to někdo požádá, vysvětlit to, co jsem vytvořil. Umění má však tu výhodu a zároveň nevýhodu, že se nemusí vysvětlovat.
Proslul jste jako autor červeného srdce nad Pražským hradem či Trnovou korunou nad Rudolfinem. Tyto práce vzbuzovaly protichůdné emoce. Chtěl jste těmi díly rozpoutat diskusi k současnému umění?
Pokud něco děláte do veřejného prostoru, musíte počítat s tím, že veřejnost odborná i laická bude reagovat různě. Samozřejmě že jsem chtěl vyvolat určitou diskusi, nikoliv lacinou provokaci. Když jsem dělal srdce, těšil jsem se, že to lidi potěší, že je to pozitivní, ale opak byl pravdou. V Čechách to dostalo pořádnou masáž, všichni se k tomu vyjadřovali. Dodnes si to lidi pamatují. Zajímavé je, že když jsem udělal šestimetrovou hůl pro nevidomé na Václavském náměstí, tak si jí skoro nikdo nevšiml. Nakonec ji někdo ukradl a nikdy se nenašla.
Má cenu dělat umění, když, jak jste jednou řekl, politici nahradili roli umělce skvěle režírovaným nepřetržitým happeningem?
Ten výrok platí ve veřejném prostoru. Politici prostřednictvím médií vytěsňují z hlav obyvatel myslet na něco, co by bylo kreativní. Ten politický smog je nepřetržitý a všudypřítomný po celý den. Neuralgické body politické sféry, které se proměňují, strašně přitahují. Člověka to manipuluje a politici budí zdání, že oni jsou ti, kteří o všem rozhodují. Politici díky tomu přežívají, protože žijí s pocitem, že mají stále svoje obecenstvo.
Vraťme se ale k vašim uměleckým aktivitám. Co v současné době tvoří Jiří David?
Snažím se pracovat tak, aby každá série mých prací, která vzniká dva tři roky, byla zpochybněna novou sérií. To se děje právě teď. Nechci to moc prozrazovat, ale jsou to prosté věci, tak zvané betonové obrazy s konstrukcí, ale na plátně. Je to podivnost, ale více bych se o tom nechtěl zatím šířit. Ještě tak rok na tom budu pracovat. Kromě toho dělám občas video, teď mám dvě v hlavě.
Očima blízkých
Luděk Rathouský, výtvarník, přítel, kurátor:
„Důležitost Jiřího Davida vidím v tom, že razil na Akademii výtvarných umění, kde učil, novou doktrínu výuky. Postavil se proti tvrzení, že umělec má být hloupý vykonavatel něčí vyšší vůle. Od začátku se snažil vytvořit intelektuální kvas, víc než jakousi rukodělnou dílnu. Jako student jsem se naštěstí ocitl ve spárech tohoto umělce – pedagoga, který byl pro mě zásadní a iniciační pro můj život, když jsem se snažil dostat do světa umění. Často se o něm tvrdí, že je kontroverzní, což má svým způsobem rád, ale ten obraz o sobě nevytváří na zakázku."
Kateřina Štroblová, historička umění, kurátorka:
„Velmi si vážím toho, že taková osobnost jako Jiří David, která pro umění tolik udělala, vystavuje
v malé českoskalické Galerii Luxfer. Byla bych ráda, kdyby si toho vážili i místní obyvatelé a šli se podívat na jeho výstavu. Měla jsem možnost poznat, že i takhle slavná osobnost je vlastně strašně fajn člověk, dokáže
o svém díle mluvit a připravit srozumitelnou výstavu. Doufám, že je to další úspěšná výstava, která v Luxferu byla a na kterou se dá navázat."
Roman Rejhold, výtvarník, provozovatel Galerie Luxfer:
„Pro mě jako regionálního výtvarníka je projekt Galerie Luxfer určitým rozpolcením. Starám se o provoz galerie a výstava Jiřího Davida, velké osobnosti českého výtvarného umění, je pro mě splněný sen. Je to vlastně to,
o co jsme se vždycky snažili. Cítím pokoru před tím, že se
v České Skalici objeví umělec takového formátu a přímo pro naši galerii vytvoří konkrétní dílo. Je to monumentální věc, která prochází Luxferem, čehož si cením, protože je vidět, že se nesnažíme zbytečně. Myslím, že Jiří David a jeho tvorba má pro mě
a galerii zásadní přínos."
Rozhovor: Hynek Šnajdar
