Zdroj: ATELIÉR/č.19/str.12
25 září, 2010
..... napsali o RAFANECH
Deník.cz
Zrcadla, psi, železná opona, to byl úvod k výstavě Rafanů, diváci však tápali
Česká Skalice/ Trojice mužů v černém s kulatými zrcadly, v nichž se odrážejí ostře vyhlížející němečtí ovčáci, to je prolog akce známé provokativní umělecké skupiny Rafani, která se v těchto dnech až do 3. října představuje se svým projektem v českoskalické Galerii Luxfer. Potom už tímto „nebezpečným“ koridorem procházejí návštěvníci vernisáže, aby v útrobách galerie zhlédli tři zdánlivě nesouvisející videoprojekce.
Poslední umělecké dílo zatím Rafani vytvořili v Domě U kamenného zvonu v Praze pro Bienále mladých. „Vytvořili jsme obří oponu, která se automaticky otevírá a zavírá. Jde přitom o zviditelnění času. I když Rafani zatím nedávají svým projektům názvy, mohla by se pražská výstava jmenovat Opona a výstava v České Skalici Za oponou,“ řekl člen skupiny a kurátor galerie Luděk Rathouský, který v úvodu uvedl, že asi nemá smysl českoskalickou výstavu divákům vysvětlovat.
Rafany podle jejich vlastních slov často někdo označuje za uzavřenou skupinu, která má blízko k sektářství. „Asi se tohoto označení nejsme schopni zbavit. Jestli výstava působí temně a zle, tak asi tomu tak je,“ konstatují Rafani. Co svou performancí v Luxferu ale Rafani chtěli říct? To asi věděli pouze členové této skupiny, kteří však v průběhu vernisáže změnili názor a byli připraveni divákům akci vysvětlit.
Aby zvědaví diváci dostali nějaký klíč k expozici, Rathouský jim představil její koncepci. „Jsou to určitá zastavení. Na začátku byl kordon s kulatými zrcadly, v nichž se odráželi psi. Potom návštěvníci prošli dál do galerie, kde se v projekci spouštěla železná divadelní opona. Na další zdi se Rafani stojící vedle sebe otáčejí v kruhu a na vrcholu přilehlého schodiště dochází k východisku celé expozice,“ nastínil Rathouský.
Výstava má tedy podle členů skupiny rovinu historickou, nedávnou totalitní, kdy tehdejší hranice hlídali psi, ve vztahu k tak zvané železné oponě. Druhá souvisí s historií Rafanů, která na začátku své existence používala logo se štěkající psí hlavou. „Jde o tajemství toho, co skupina za železnou oponou vytváří,“ přiblížil Rathouský symbolický význam výstavy s tím, že s pocity, které má divák z výstavy, musí sám pracovat. I po výkladu aktuální výstavy, se zdálo, že návštěvníci se v jejím prostoru ztráceli a souvislosti jim unikaly. Přesto, protože kladli otázky, byli Rafani spokojeni. „V Praze se většinou každý tváří, že všemu rozumí a nikdo se na nic neptá. Periferie je v tomto směru mnohem otevřenější,“ pochvaloval si člen skupiny Jiří Franta.
Text: Hynek Šnajdar
Zrcadla, psi, železná opona, to byl úvod k výstavě Rafanů, diváci však tápali
Česká Skalice/ Trojice mužů v černém s kulatými zrcadly, v nichž se odrážejí ostře vyhlížející němečtí ovčáci, to je prolog akce známé provokativní umělecké skupiny Rafani, která se v těchto dnech až do 3. října představuje se svým projektem v českoskalické Galerii Luxfer. Potom už tímto „nebezpečným“ koridorem procházejí návštěvníci vernisáže, aby v útrobách galerie zhlédli tři zdánlivě nesouvisející videoprojekce.
Poslední umělecké dílo zatím Rafani vytvořili v Domě U kamenného zvonu v Praze pro Bienále mladých. „Vytvořili jsme obří oponu, která se automaticky otevírá a zavírá. Jde přitom o zviditelnění času. I když Rafani zatím nedávají svým projektům názvy, mohla by se pražská výstava jmenovat Opona a výstava v České Skalici Za oponou,“ řekl člen skupiny a kurátor galerie Luděk Rathouský, který v úvodu uvedl, že asi nemá smysl českoskalickou výstavu divákům vysvětlovat.
Rafany podle jejich vlastních slov často někdo označuje za uzavřenou skupinu, která má blízko k sektářství. „Asi se tohoto označení nejsme schopni zbavit. Jestli výstava působí temně a zle, tak asi tomu tak je,“ konstatují Rafani. Co svou performancí v Luxferu ale Rafani chtěli říct? To asi věděli pouze členové této skupiny, kteří však v průběhu vernisáže změnili názor a byli připraveni divákům akci vysvětlit.
Aby zvědaví diváci dostali nějaký klíč k expozici, Rathouský jim představil její koncepci. „Jsou to určitá zastavení. Na začátku byl kordon s kulatými zrcadly, v nichž se odráželi psi. Potom návštěvníci prošli dál do galerie, kde se v projekci spouštěla železná divadelní opona. Na další zdi se Rafani stojící vedle sebe otáčejí v kruhu a na vrcholu přilehlého schodiště dochází k východisku celé expozice,“ nastínil Rathouský.
Výstava má tedy podle členů skupiny rovinu historickou, nedávnou totalitní, kdy tehdejší hranice hlídali psi, ve vztahu k tak zvané železné oponě. Druhá souvisí s historií Rafanů, která na začátku své existence používala logo se štěkající psí hlavou. „Jde o tajemství toho, co skupina za železnou oponou vytváří,“ přiblížil Rathouský symbolický význam výstavy s tím, že s pocity, které má divák z výstavy, musí sám pracovat. I po výkladu aktuální výstavy, se zdálo, že návštěvníci se v jejím prostoru ztráceli a souvislosti jim unikaly. Přesto, protože kladli otázky, byli Rafani spokojeni. „V Praze se většinou každý tváří, že všemu rozumí a nikdo se na nic neptá. Periferie je v tomto směru mnohem otevřenější,“ pochvaloval si člen skupiny Jiří Franta.
Text: Hynek Šnajdar
12 září, 2010
Marek Ther
Videa Marka Thera (1977) jsou nezaměnitelná svou estetikou i tematikou. Zásadní pro jeho videotvorbu je téma různých forem sexuality; většinou se pak jedná o sexualitu menšin jako transvestitů, homosexuálů, fetišistů. Svět odlišných norem zobrazuje přímo, avšak bez katarze.
Svět opery, osamění, uniformity, jsou kombinací celebritofilstvý, fetišismu a gender témat. Dlouhé záběry s minimem akce jsou v přímém rozporu s rychlými střihy a akcemi součastného filmu. Silná vizuální estetika opájející se osmdesátými lety v kombinaci se staromilstvím počátku dvacátého století je iritující a často vytváří pocit mražení v zádech. Je podstatné že „Mark“ Ther jak sám sebe prezentuje se snaží být nečeský. Patří ke generaci která se jistým způsobem nemůže smířit s „ plebejstvím „ českých kořenů a rád se stylizuje do jiných nacionálních rolí skýtající vyšší aristokratičtější společenský stupeň, nezřídka německých. To je společenský rys ve kterém autor v dněšní české společnosti není zdaleka sám. Je třeba podotknout že záliba v nacistických uniformách je spíše spojena s „šik“ střihem uniformního saka od Huga Bosse než s koncentračními tábory, s mladými krásnýmy hochy než s ideologií, kterou užité symboly představují. Časté aluze na různé formy sadomasochistických sexuálních praktik to jen potvrzují.
Videa Marka Thera nebývají pro všechny diváky přijatelná, nejedná se však o pouhou snahu šokovat; často cítíme lítost a bolestivý nedostatek vlastní tolerance. Načasování dává divákovi dostatečný prostor pro soustředění na svoje vlastní myšlení a konfrontací s obrazem.
Text: Luděk Rathouský
Svět opery, osamění, uniformity, jsou kombinací celebritofilstvý, fetišismu a gender témat. Dlouhé záběry s minimem akce jsou v přímém rozporu s rychlými střihy a akcemi součastného filmu. Silná vizuální estetika opájející se osmdesátými lety v kombinaci se staromilstvím počátku dvacátého století je iritující a často vytváří pocit mražení v zádech. Je podstatné že „Mark“ Ther jak sám sebe prezentuje se snaží být nečeský. Patří ke generaci která se jistým způsobem nemůže smířit s „ plebejstvím „ českých kořenů a rád se stylizuje do jiných nacionálních rolí skýtající vyšší aristokratičtější společenský stupeň, nezřídka německých. To je společenský rys ve kterém autor v dněšní české společnosti není zdaleka sám. Je třeba podotknout že záliba v nacistických uniformách je spíše spojena s „šik“ střihem uniformního saka od Huga Bosse než s koncentračními tábory, s mladými krásnýmy hochy než s ideologií, kterou užité symboly představují. Časté aluze na různé formy sadomasochistických sexuálních praktik to jen potvrzují.
Videa Marka Thera nebývají pro všechny diváky přijatelná, nejedná se však o pouhou snahu šokovat; často cítíme lítost a bolestivý nedostatek vlastní tolerance. Načasování dává divákovi dostatečný prostor pro soustředění na svoje vlastní myšlení a konfrontací s obrazem.
Text: Luděk Rathouský
05 září, 2010
BIOLUXFER uvedlo ............
Galerie LUXFER, 4.9.2010
Marek Ther patří mezi nejzajímavější české tvůrce videoartu. Jeho postavení na české umělecké scéně definuje pro video nezvykle filmový styl a uvádění jeho děl občas provázejí kontroverze, mezi jeho fetiše patří totiž kromě gay ikony Marie Callas i Třetí říše a gay sexualita.
Filmovou tvorbu Marka Thera není snadné jednoznačně zařadit. Aleš Stuchlý, filmový/hudební kritik a redaktor časopisu Cinepur, charakterizoval Therův styl následovně: "Nebojácné zkoumání lidské sexuality, přesahy do transgenderismu, explicitní pojetí Queer Theory. Sofistikované experimenty s narativitou. Fascinující dlouhé záběry, významové repetice, tenze mezi přirozeností záměru a umělostí stylu. Fascinace osmdesátkami, metamorfózy v Madonnu i Mariu Callasovou. Symbióza hudby a tance. Absurdita přenesená do digitální éry. EGO ART. Jestliže v dobré básni se prý nikdy nic nestane, lze říci, že krátká a svůdně matoucí videa Marka Thera jsou důkladným druhem poezie: „nic“ se v nich děje tím nejneobyčejnějším způsobem."
Marek Ther rozehrává napětí mezi umělostí a přirozeností (ve starších pracích se objevily protiklady zvířecích kožek, mrtvých much a umělých nehtů, resp. ekologické značky Grüne Punkt). Kulturní a sociální funkce tělesnosti, kterou utváří popkulturní průmysl a mechanismus mediální slávy, se prolíná s každodenními gesty a maskami kohokoli z nás.Hvězda belcanta Maria Callas se stala pro Marka Thera jeho (nejen) uměleckým alter egem. Série fotografií, na kterých autor pózuje převlečen za svůj vzor před pařížským domem, v němž Callas žila, má paralelu ve videu — hypotetickém setkání M. C. a Audrey Hepburn na zadním sedadle auta, pomalu projíždějícího městem (na obrazovce se objevuje i textový inventář použitého oblečení a kosmetiky). Kosmetika všeho druhu — vylepšování barev a tvarů (oděvu, pleti, vlasů) — je účinný manévr v boji s každodenní nečistotou, s přídechem warholovské paranoie.
Filmovou tvorbu Marka Thera není snadné jednoznačně zařadit. Aleš Stuchlý, filmový/hudební kritik a redaktor časopisu Cinepur, charakterizoval Therův styl následovně: "Nebojácné zkoumání lidské sexuality, přesahy do transgenderismu, explicitní pojetí Queer Theory. Sofistikované experimenty s narativitou. Fascinující dlouhé záběry, významové repetice, tenze mezi přirozeností záměru a umělostí stylu. Fascinace osmdesátkami, metamorfózy v Madonnu i Mariu Callasovou. Symbióza hudby a tance. Absurdita přenesená do digitální éry. EGO ART. Jestliže v dobré básni se prý nikdy nic nestane, lze říci, že krátká a svůdně matoucí videa Marka Thera jsou důkladným druhem poezie: „nic“ se v nich děje tím nejneobyčejnějším způsobem."
Marek Ther rozehrává napětí mezi umělostí a přirozeností (ve starších pracích se objevily protiklady zvířecích kožek, mrtvých much a umělých nehtů, resp. ekologické značky Grüne Punkt). Kulturní a sociální funkce tělesnosti, kterou utváří popkulturní průmysl a mechanismus mediální slávy, se prolíná s každodenními gesty a maskami kohokoli z nás.Hvězda belcanta Maria Callas se stala pro Marka Thera jeho (nejen) uměleckým alter egem. Série fotografií, na kterých autor pózuje převlečen za svůj vzor před pařížským domem, v němž Callas žila, má paralelu ve videu — hypotetickém setkání M. C. a Audrey Hepburn na zadním sedadle auta, pomalu projíždějícího městem (na obrazovce se objevuje i textový inventář použitého oblečení a kosmetiky). Kosmetika všeho druhu — vylepšování barev a tvarů (oděvu, pleti, vlasů) — je účinný manévr v boji s každodenní nečistotou, s přídechem warholovské paranoie.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
